Dračí prokletí 7.díl

Dračí prokletí 7.díl

V minulé díle se Zaros přemístil do obydlí ve stromě. Původně to neměl v plánu a chtěl nechat tu dívku jít, když ji vyléčil zlatým prachem, ale nakonec mu to nedalo a zhmotnil se přímo před ní. Píšu to po delší době tak snad na ni navážu správně.

---

"Kdo jsi a proč mi pomáháš?" Zvědavost opět zvítězila nad strachem z někoho cizího. Podívala jsem se pořádně na svého zachránce. Vypadal dost mladě, ale jeho modré oči vyzařovaly moudrost a zkušenost světa. Čekala jsem hůl nebo klobouk, ale tenhle nic takového neměl. Vypadal dost zvláštně zrovna tak jako toto ukryté místo. Něco mě přinutilo se dívat, aniž bych chtěla. Omšelý kabát a košík, v kterém při pohybu cinkly lahvičky jedna o druhou. Přišel mi povědomí, ale nemohla jsem si vzpomenout. Znám ho a nebo ne. Tvář trochu zarostlá a vlasy neupraveně rozházené do stran jako neposedný černý havran. Vrásky kolem očí a na čele vyzařovaly zkušeností a opatrností. "Jsem Zaros lesní čaroděj a poutník." Za ty léta strávená v jeskyni jsem se stal obezřetným a nedůvěřivým. Lidé o mě vědí jen to co potřebují. Ostatní zůstává skryto, ale tohle děvče mě tak zkoumalo. Proč se na mě pořád dívá? "Je na mě něco zvláštního?" Hrklo v ní při mém dotazu. Bylo vidět, že sevřela pěsti. Vyčkávala, kdy se dozví něco víc, ale já mlčel. Trapné ticho se prodlužovalo, kdy jsme zkoumali jeden druhého. "Cink, cink." Ozvalo se z venku. Byl čas jít. "Zase přijdu." Odešel. Nechal mě tady samotnou posmutněla jsem. Napila se vody a rozhodla se vyjít ven a najít ho. Nepoděkovala jsem mu, jen se drze vyptávala. Cítím se provinile. Přehodila si plášť a vyšla ven.

Byla jasná noc plná hvězd. V dálce zavyli vlci. Třas přejel celou mou postavu. Bojím se jich, ale stejně jsem se vydala za zvukem zvonce. "Cink cink." Ozvalo se blíže, než předtím. Křoví mě schovalo a já vyčkala, až čaroděj bude sám.

"Můžeš vylézt. Odešli." Otočil se přesně na můj úkryt.

"Jste opravdu čaroděj. Já vám ani nepoděkovala za záchranu. Děkuji, že jste mi vyléčil rány." Bylo na ní znát, že se v noci bojí.

"Nebýt tohoto stromu, vlci by tě roztrhali. Zvonec mě přivolal i ve chvíli, kdy sem nechodím." Zvonek se zlehka pohupoval na větvi, ale zvuk nevydal.

"Co je to za místo?" Zeptala se a udělala pár kroků, kdy se ocitla na mýtině vedle mě.

"To je místo, kde začíná prokleté údolí. Strážný strom, který má místo květu zvonce varuje opovážlivce, aby odešli, než budou také prokleti a kámen u domku, kde jsem tě zanechal je hraniční, dál nesmíš ani krok." Sice jsem to celé vyčaroval já, ale na svou ochranu to další si lidé přimysleli, když jsem v dračí podobě řval do údolí a přenesl v drápech kámen. Zem při nárazu celá zaduněla, až do odlehlé vesnice. Později mě napadlo dát na strom ještě zvon, který mě přivolá pokud chce někdo pomoci.

"Ty jsi rozezněla celý strom i se zvonkem pro potřebné. Dole pod tebou byla smečka vlků a já byl naštěstí nedaleko."

"Děkuji mnohokrát. Nikdy mi nikdo nepomohl o to víc si vás vážím." Otočil se a odcházel.

"Kam jdete? Vy žijete v prokletém údolí?" Udivilo jí to a přidala do kroku, aby mě dohnala. U kamene jsem se otočil, noc končila a já to dobře věděl.

"Vrať se do stromového domu, až se zvonek rozezní zase se vrátím." Ozářil mě první paprsek slunce a já zmizel v duhové proměně.

Čaroděj mě tu zanechal samotnou. První paprsky dopadly na kámen, kde ještě před chvílí stál. Začínal nový den. Vrátila jsem se ke stromu a opravdu zvonky místo květů nebo plodů. Do stromu se opřel vítr, ale zvuk nevydal ani jeden. Kolik jich tam mohlo být snad sto a nebo tisíc. Tyčil se nade všemi jako ochránce. Na spodní větvi byl zvonec s rudou mašlí. Zvon co přivolává pomoc potřebným bylo vyryto kolem dokola. Zkusila jsem zatáhnout.