Dračí prokletí 8.díl
Dračí prokletí 8.díl
Osaměla. Čaroděj Zaros se navrátil kam patřil. V duhové mlze se přemístil a proměnil v draka. Šupiny se leskly od paprsků slunce jako tmavě modré diamanty posázené ranní rosou. Nebylo snadné je skrýt před zraky zvědavců, kteří se odvážili za hranici do zakletého údolí. Hraniční kámen a strom strážili zem, a přesně tam stálá.
Viděl jsem jí v kouzelném zrcadle. Stála u zvonu a o něčem přemýšlela. Přejela konečky prstů po vyrytém nápisu na velkém zvonu. Něco říkala a zatáhla za stuhu. Zrcadlo nedokázala přenést zvuky ani hlasy, ale dobře jsem věděl, že nezazvonil. Nikdo nemůže přivolat draka. Vždycky to tak bylo. Zvon zvoní jen v noci, kdy se začnu přemísťovat na zavolání. Je to magie, která se nedá změnit. Teda, alespoň jsem si to myslel, než mi začal mizet čumák a postupně mě přenesl ke stromu. Bylo to o fous. Zrovna odcházela. Hlavně nenápadně a potichu. Zadržel sem dech a z nozder zastavil valící se obláček kouře. Na čumáku mi přistál kolibřík a mě to tak moc šimralo. Ne teď nesmím kýchnout. Ještě chvíli a bude pryč, když jsem si uvědomil jeden obrovský problém.
Já byl sice na mýtině, ale prdel s ocasem zůstala v jeskyni. Snažil jsem se zabrat a prolézt se zbytkem těla časoprostorovou dírou, ale na draka byla trochu malá. V jeskyni se mi podařilo schodit kus knihovny a rozprášit část hnízda na spaní. Pak mě napadlo zacouvat zpátky předkem, když zadku se moc nechtělo dopředu. Rval jsem se tam a zase zpátky. Zařval jsem, až ten opeřenec odletěl, ale ke mně se blížilo něco horšího. Cítím její vůni moc blízko. Jako drak nemohu nic jiného, než uletět. Napadlo mě roztáhnout křídla a opřít se o vítr. Trochu se mi podařilo pohnout. "Ty jsi nádherný." Ozvalo se mi za zády. Dotkla se blan na levém křídle a pak přejela po šupinách. "Znovu se potkáváme." Bylo jediné na co jsem se zmohl. "Co se ti stalo? Můžu nějak pomoct na oplátku za to předtím." Z nozder mi vylítl obláček kouře. "Klid to nějak vyřešíme." Šeptala mi do ucha, ale ona na rozdíl ode mě neměla prdel o pár kilometrů jinde. "Já se trochu zasekl. Vrať se domů, já si poradím."
"Nemám se kam vrátit. Nemám domov ani nikoho kdo by na mě čekal." Sedla si o kousek dál na pařez a dívala se jak se snažím vyprostit, ale přitom mi ten pohled přišel jako by se dívala mnohem dál. Dál do minulosti, kde byla sama. V očích byl smutek. Znovu jsem se pokusil vzlétnout, když jsem ucítil silnější vítr. Napnul jsem křídla, až se v blánách napnuly žilky a odrazil se zadníma nohama. V tu chvíli jsem zvlétl a přemísťovací díra se uzavřela. Přistání bylo trochu neohrabané a jedno křídlo táhlo na stranu. "Zranil jsi se." Vstala a snažila se mi pomoct. "Všichni mě nechávají samotnou." Podpírala křídlo, abych ho mohl složit víc k tělu.
"Nenechávej mě tady." Mluvila tak potichu, že jsem jí skoro neslyšel.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)