Dračí prokletí 9.díl

Dračí prokletí 9.díl

"Nenechávej mě tady." Mluvila tak potichu, že jsem ji skoro neslyšel. "Tam ty nesmíš." Byla smutná, ale rozhodně se nebála zapovězeného místa. "Taky nechci být sám." Ty slova nemůžu vzít zpět. Vím, že budu později litovat. Ona mě prokleje stejně, tak jako to udělali v dračím království, ale nějak jsem nemohl odmítnout. Znovu po letech se odvažuji někoho pustit blíž. " Dobře. Vezmu tě sebou. Pomůžeš mi v jeskyni a až bude slunce za obzorem vrátíš se sem. Nikdy nesmíš zůstat po setmění. Rozuměla jsi?" Místo odpovědi se vydala na cestu k hraničnímu kameni. "Budu se o tebe starat." A přešla na druhou stranu bez sebemenšího zaváhání.

---

Rázoval jsem dlouhými kroky za ní, až zem okolo nadskakovala. Cestou se mi podařilo vyvrátit několik stromů a rozšlapat keře s bobulemi pro okolní ptactvo. Po chvíli se zastavila. Nadechovala se zhluboka. "Slyšela jsem, že prokleté údolí je poušť a nedá se v něm žít." Dořekla a dívala se na zelené údolí, kde se v trávě honil párek zajíců. Hory majestátně hleděly dolů z výšky a strážily toto místo. Kousek dál vedl potůček, který jsem vybudoval od vodopádu a prokličkoval s ním celou oblast. "Před lety to tak opravdu vypadalo. Všechno holé, jen skály vyčnívaly na svou kořist jako supy. Po mém příchodu jsem to tu trochu upravil a našel vodopád s dostatkem vody a trochu tomu pomohl." Obdivně se na mě podívala a šla opatrně dál. "Támhle mám jeskyni. Nasedni." Natočil jsem se bokem a dovolil jí vyšplhat po noze na má záda. "Nahoru by si šla celý den." Máchnul jsem křídly a stočil se s větrem. "Drž se pořádně." Nabádal jsem ji a snažil se trefit do jeskyně. S pochroumaným křídlem to nešlo hladce jako jindy. "Já se bojím." Křečovitě se držela vrchních šupin vzadu na krku. Přitiskla se víc k mému tělu, aby se chránila před nárazy větru. Blanitá křídla se napnula jako plachta na lodi a vystoupali jsme víš a víš. Vchod do jeskyně byl na dohled. "Můžeš se pustit. Nerad bych, aby ses praštila o stropní krápníky." Sesedla a já mohl projít chodbou do větší jeskyně. Následovala mě dovnitř. "Já si myslel, že to odnesla knihovna. Dokonce i hnízdo." Podívala se na tu spoušť a začala sbírat klacky a znovu je přidávat na zpevnění brlohu. Čas utíkal a na obzoru se slunce pomalu vytrácelo. "To stačí. Donesu tě zpátky. Nasedni."

"Ještě to není hotové a co tvoje křídlo?"

"Budu v pořádku a ty by si měla jít spát."

"Zůstanu tady s tebou. Nechci se vrátit a být zase sama." Povzdychl jsem si.

"Můžeš mi pomáhat i zítra Míno." Jak jsi to věděl?

"Odkud znáš moje jméno?" Nedalo mi se zeptat zpříma. Ruce jsem dala v bok a čekala co řekne.

"Je to jednoduché. Draci vědí dost věcí. Víc, než si dovedeš představit." Ukončil jsem to právě včas a drapnul Minu do drápu a sletěl s ní, až za les k chaloupce. Nejdřív trochu vyváděla a pořád se mlela, než jí došlo, že je vysoko a mohla by vypadnout.

"Tady zůstaneš! Uvidíme se ráno. Beze mě přes údolí nechoď, není tak bezpečné jak vypadá."

Řekl jsem přísně a znovu se vznesl do vzduchu. Posledních pár paprsku se zalesklo na safírově modrých šupinách. Kousek dál se mi podařilo najít místo na přistání. Dopadl jsem na zem jako člověk. Ruka byla trochu namožená, ale to napravý obklad z listí a dubové kůry. Kouzlem jsem si zavolal jeden z mraků, aby mě odnesl do jeskyně. Můj nos mě varoval. Někdo byl uvnitř. Vplížil jsem se dovnitř a potichu našlapoval. Chodba nebyla moc velká, ale sebemenší zvuk se v ní dokázal rozléhat na několik metrů. Došel jsem k vchodu do velké jeskyně a vyhlížel nezvaného hosta.

"To seš jen ty?"