Škola pro chytráky 41.díl

Škola pro chytráky 41.díl

"To bych netvrdil." Dravčí výraz v mých očích nikoho nenechal na pochybách.

"Co víš? Brácho pomůžeme ti hledat!" Byl jsem rád, že jsou to moji přátele, ale tohle musím udělat sám.

---

"Nemůžu vám nic říct. Najdu ji a přivedu." Mamka se mi podívala do očí.

"Když si něco vezme do hlavy nedá si to vymluvit." Povzdychla si a podala mi čisté oblečení.

"Všichni půjdeme. Vedle na chodbě je otevřené okno bez mříží. My jsme nic neviděli." Spiklenecky na mě mrkla a byla na odchodu. Ostatní jí následovali jako královnu, která dala rozkaz, až na Hira.

"Já tě v tom nenechám. Chci pomoct. Brácho vezmi mě sebou." Odhodlání a sevřené pěsti. To jsem četl z jeho postoje.

"Musíš zůstat, kdyby se mi to nepodařilo. Nechci, aby máma zůstala sama. Postarej se tady o to." Prosil jsem Hira a mezitím se stihl skoro obléct. Už jen boty a v mžiku budu pryč.

"Nechám po sobě stopy, aby si mě mohl najít a pokračovat, kdybych to nedokázal. Musím si něco ověřit. Jsi můj bratr poznáš, když se mi něco stane. Tohle je moje chyba a jen já to napravím." Hiro znehybněl skoro jako kus kamene. Vím co to v jeho případě znamenalo.

"Nenechám tě jít. Buď mě vezmeš taky a nebo vůbec." Stál blíž ke dveřím a ruku položil na kliku. Uměl jsem si představit co by následovalo.

"Počkej, počkej. To by si neudělal." V očích mi zažehnulo, ale na Hira to neplatilo. Od doby co mě poprvé viděl jsem čekal, že se bude bát a nebo mě nenávidět, ale on to přijal. Ten den se mu mohlo stát něco vážnějšího a on mi pomohl se z toho dostat. Utěšoval mě a držel v náručí, až měl slabší popáleniny na rukou a hrudi. Přijal mě takového jaký jsem byl. Na nic se neptal a pomohl mi z toho nejhoršího v mém životě. "Počkám na tebe u propasti." Věděl, že počkám. Vyšel jako první a něco řekl sestře na chodbě. Otočila se a odcházela. Tohle máš u mě bráško. Jdeme. Medvěd se v mém vědomí usadil a napojil na mou mysl. Dokonale propojeni. Okno bylo pootevřené tak akorát, abych prolezl a nikdo si mě nevšiml. Skok ze třetího patra nebyl vůbec problém. Vítr mě nadzvedl jako papír a dolů jsem spadl lehce jako list ze stromu. Čerství vzduch mi vehnal barvu do tváří a já se rozeběhl od nemocnice. Přeskočil zeď a hnal se k propasti.

"Tady jsi. Tohle je pro vás oba a buďte opatrní." Koukal jsem na mamku s otevřenou pusou. "Jak to víš, že půjdu taky?" Usmála se, ale bylo vidět, že má obavy. "Znám své syny. Jeden bez druhého se moc daleko nehnete. Je v tom svačina, lékárnička a deka. Najděte ji a všichni se vraťte domů." Naše máma je snad ze zlata pomyslel jsem si a rozloučil se pusou na tvář. "Díky."

Teď se jen dostat k propasti a Kei mi to bude muset říct. Vím, že si to nechal pro sebe. Zpráva z nemocnice byla strohá doslova prázdný papír a policii neřekl vůbec nic. Byl opatrný jako šelma číhající na svou kořist. Něco se určitě změnilo. Byl klidný a vyrovnaný. Připravený na boj o Aki s čímkoliv co příjde. Nohy se sami rozeběhly a vedly mě přímo k propasti, když jsem odhrnul posledních pár keřů a uviděl podupávat Keie netrpělivě u okraje propasti. "Co ti tak trvalo?" Pohodil jsem rameny a ukázal uzlík. "Máma to věděla."

"Měla by si otevřít věštírnu není nic co by nevěděla." Hiro se usmál, ale hned na to se tvářil vážně. "Tak to vyklop. Nechci být nepřipravený." Mám mu to ukázat? Ozval se medvěd a já dal souhlas. "Hiro chytni se mě, něco ti ukážu." Bez zaváhání mě chytil za zápěstí. Trochu se zachvěl při prvním vtažení do vzpomínek. Medvěd nic nevynechal. Dokonce mu přehrál i to co slyšel, když mě odnášeli. Hiro celý pobledl. "Náš otec. On žije? Jak je to možné?" Po tvářích mu sjela slza a za ní další. Otřel je hřbetem ruky. Celý se chvěl, než se mu podařilo to zkousnout. "Proč se nám neozval? Proč to udělal?" To bych taky rád věděl. "Tohle není důležité, i když se to pokusíme zjistit. Aki je přednější Hiro."

"Vyrážíme."