Dračí prokletí 10.díl

Dračí prokletí 10.díl

"To jsi jen ty?" Podíval jsem se na nezvaného hosta. Po těch letech pěkně zestárl, ale jinak to byl pořád ten stejně nepříjemný Kadak. Jeho ještěrčí tělo sešedlo do odstínu kamenů, kdyby se nehnul tak si na něj sednu. "To je pěkné uvítání po tolika letech." Jeho ledové oči mě probodly. Jiného by zamrazilo, ale mě to bylo jedno. "Co mi chceš?" Stroze jsem se zeptal a vyčkával co ten starý blázen zase vymyslel. "Je to přesně 500 let, kdy tě sem poslali. Říkám to nerad, ale smíš si žádat jednu věc z dračí země." Neochotně prohlásil a rozhlížel se po jeskyni. Naštěstí jsem všechny předměty od krále draků schoval a obzvlášť zlatý prach. Zrcadlo nazření pro někoho jiného vypadalo obyčejně a nic neukázalo a knihovna byla stejně na jedné hromadě. Kdyby Kadak věděl, co všechno se mi podařilo za ty roky nahromadit za drahocenné kousky, určitě by je chtěl pro sebe. "Jednu věc ze země draků?"

---

"Ano cokoliv co budeš chtít ti musím přinést. Rozmysli se a zítra příjdu pro odpověď." Kadak zmizel stejně tak jako se ukázal. Místo toho, abych si lehl a trochu odpočinul na ruku, než se promění s prvním ranním paprskem v dračí křídlo se mi vracely vzpomínky. Ze začátku mi chybělo tolik věcí, ale postupem času se tohle místo stalo domovem. Chyběla mi společnost, ale většina draků byla uzavřená a nebo nepřátelská. "Co bych jen mohl chtít?" Promluvil jsem nahlas, až se ozvěna v jeskyni ozvala. "Co co bych jen mohl chtít chtít chtít."

"Přej si věčný oheň dračích předků." Otočil jsem se po hlubokém drsném hlase v rohu jeskyně. "Můj králi." Překvapen jeho návštěvou jsem se poklonil, až k zemi. Jeho přemístění bylo dokonalé jako vždy. "Také ovládáš lidskou řeč?" Překvapilo mě to. "Ano, ale moc draků to neví a nebo nechce vědět. Po tolika letech a jsou stále uzavření do sebe." Přikývl jsem a uhnul na stranu, aby král mohl projít. V lidské podobě byl ještě větší. Jeho zlaté šupiny házely odlesky do všech stran jeskyně. "Pomohu ti." Knihovna se sama postavila a knihy rovnaly na svá místa. "Ještě bych ti doporučil udělat tajnou přepážku na ty opravdu mocné, aby se nedostali do špatných rukou. Máš tu opravdu pěkné kousky od doby co jsem to viděl naposled. Užívej je dobře."

"Ano budu můj pane. Proč si mám přát oheň dračích předků? Nikdy ho nikdo neviděl."

Zlatý drak se na mě otočil, trochu se sehnul a zpříma se mi podíval do lidských očí.

"My draci víme, že existuje, ale Kadak ho nikdy nemůže najít ani přinést. Mohl by ses osvobodit z tohoto místa Zarosi."

"Když nepřinese co si přeju, tak jsem volný?"

"Ano přesně tak. Mohl by ses vrátit zase do naší země. Ber to jako radu od přítele."

Král draků opustil jeskyni a já měl o čem přemýšlet.

Mám to opravdu udělat a získat místo, které mi patří? Znovu být mezi ostatními a moci se prohánět volně mezi mraky. S rozbřeskem přišla i má proměna zpátky na draka. Ruka měnící se v blankytně modré křídlo trochu zabolela, ale nebylo to nic hrozného. V ten okamžik jsem seděl na okraji skály a díval se na zem pod sebou. Byl to krásný výhled na obnovující se krajinu. Za ty roky se toho tolik změnilo. Od vyschlé pouště po zelené louky. Zvěř se pomalu navracela do těchto míst, i když věděli o mé přítomnosti. Nebalí se. Šli stále blíž a věděli, že se jim nemůže nic stát. Jejich mysl byla tak klidná a důvěřivá stejně tak i Mina. Taky se mě nebála ani v dračí podobě ani v té lidské. Každá ta část je mou součástí. Byl čas se pro ní vrátit ke stromu plném zvonků. Roztáhl jsem křídla a vrhl se přímo ze skály. Miluju pocit, kdy padám dolů a pak otevřu křídla, která se napnou a přizpůsobí sebemenšímu závanu větru. Pomalu se blížím k místu, kde ztrácím svou moc a nesmím překročit hranice. Přesně tam je Mina. Mává na mě a poskakuje jako malé dítě. "Opravdu jsi pro mě přiletěl."