Manželem proti své vůli!! 11.díl

Manželem proti své vůli!! 11.díl

Posledně se koště obětovalo, aby se čarodějnice Laja mohla vrátit zpátky do světa. Nakonec jí z temnoty dostal Deris a snažil se na ní dohlídnout. Přes všechny nástrahy se mu to podařilo, ale vyčerpáním usnul. V tomhle bodě se Laja probouzí a vidí vedle sebe ležet Derise. Jejich řetěz i náramek se opravil a opět je spoutal k sobě. Co se bude dít dál ?

---

Opravdu ležel vedle a držel mou ruku. Deris vypadal tak klidně a spokojeně, ale já věděla, že to musím udělat. Jen jednou se chci podívat do jeho očí a vidět tam svůj odraz. Nadešel čas. Pohladila jsem jeho tvář a trochu se pohnul. Zachvěla se jeho víčka a pomalu se díval na svět. Otočil hlavu a střetli jsme se pohledem. "Děkuji a sbohem." Chtěl něco říct, ale já ho nenechala. Nedokázala bych se dívat jak trpí. Jedno lusknutí prstů a vše se zrušilo a u Derise vymazalo. Derise se mi podařilo poslat domů, aniž by se mu něco stalo. Pouto prasklo a náramek se rozpadl. Papír se smlouvou se vzňal a k zemi padal jen popel, který se rozplynul. V pokoji se setmělo a já zůstala sama se svým prokletím. Moc slábla a já to cítila každičkou částí těla. Nejvíc mě bolelo srdce, které krvácelo a lámalo se na kousky. Trest nebyl proti tomu nic, než trnem v patě.

Doma :

"Derisi, bráško!!" Volala na mě Kara a vyběhla z domku. Objetí bylo tak vroucí a vítané. Kara se rozplakala a zmáčela mi kabát. Křečovitě se mě držela a nechtěla pustit. "Vždyť mě umačkáš. Co se vlastně stalo? Ty mluvíš a chodíš jak je to možné?" Teprve pak se ode mě odtrhla a pochybovala, že jsem se vrátil. "Co ti udělala, že si nevzpomínáš. Čarodějnice mě zachránila, ale nechala si tě u sebe.Můj život za ten tvůj." Vysvětlila mi, že je to několik měsíců, co se uzdravila. Od té doby mě neviděla, ale dostávala zprávy a peníze. "Dnes ráno byla na stole uschlá květina. Vyděsilo mě to." Svěřila se Kara. "Musím se vrátit, i když si to nepamatuju svoje slova dodržím. Ty jsi zdravá, tak se musím vrátit." Sestřina usměvavá tvář se zakabonila, ale také jsem viděl, že mě pochopila. Skočila do domku a připravila mi rychle uzlík s jídlem. "Pospěš si něco se muselo stát. Běž dnem i nocí dokud budeš mít sílu jít dál." Přikývnul jsem a vydal se rychle na cestu. Kara mávala na rozloučenou dokud mě viděla a já se stále otáčel a ujišťoval se, že je v pořádku.

Den se změnil v noc. Někde na stromě zahoukala sova a nad hlavou mi přelétlo pár netopýrů. Zvěře jsem se nebál, ale stále mě něco sledovalo. V zadech mě někdo probodával pohledem. Mrazilo z toho a naskakovala husí kůže. Kdyby to byl člověk věděl bych o něm, ale tohle bylo něco docela jiného. Magie. Pomyslel jsem si a přidal do kroku. Pod nohama se mi pletly kořeny stromů. Bez světla bylo obtížné jít dál bez zakopnutí. Zbytky pařezů a trny z ostružiní se postaraly o modřiny a škrábance. Někde sem si natrhl kalhoty, ale nebyl čas zjišťovat škody. Přes keře jsem uviděl svítání a cestu ven z lesa.

V té chvíli se na kopci formoval stín. Postava zahalená pláštěm si mě prohlížela. Najednou byla přede mnou a chytila mě za ruku. Otočila dlaní vzhůru, kde byla vypálena polovina srdce. "Laja zaplatí za to co mi udělala." Nevím jak se to stalo, ale byl sem zase jinde.

Oči si musely zvyknout na tmu. Okolo byli mříže z krápníků, které tvořili ucelené vězení. Žádný zámek ani klíč, jen kouzlo by mě mohlo dostat pryč.