Dračí prokletí 11.díl
Dračí prokletí 11.díl
Nasedla za má křídla a já se opatrně vznesl. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že by mohl Kadak dorazit tak brzo. Kousek od jeskyně jsem cítil jeho přítomnost. "Musíš dolů! Schovej se ." Mina byla vyděšená, ale poslechla a jakmile se mi podařilo stočit křídla k výběžku pod skálou rychle se pustila dračích šupin a seskočila. "Tiše čekej, přiletím pro tebe." Mocný drak se ode mě vzdaloval. Máchnul křídly a ovanul mě svěží vítr, který mi dodal odvahu. Zůstala jsem přitisknutá ke skále a čekala. Tady nahoře, kde nemohu udělat ani krok bylo krásně, ale nebezpečně. V jeskyni se ozvala rána a bylo ticho. Každá minuta navíc mi přišla hrozně dlouhá. Tolik jsem si přála být po boku Zarose a pomoct mu. Bylo to zvláštní, ale něco mě k němu táhlo jako magnet. Možná jeho upřímnost nebo jeho kouzelně modré oči? Doba se prodlužovala a já se začala chvět po celém těle. Slunce bylo vysoko na obloze a neúprosně pálilo.
Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Další kapička potu mi sjela po čele. Vyčerpání, žízeň, strach, čekání, starost. Nemohu se soustředit. Nohy se podlomily a já poklekla. Jak dlouho tady čekám? Slunce se přehouplo přes horu a Zaros stále nepřiletěl. Ptáci se vracely z lovu žížal a kroužili nad skalou. Postupně zmizeli z dohledu ve svých hnízdech. Musím něco dělat nebo se zblázním. Opatrně se podívám přes okraj dolů, kde je jen příkrá, hladká zeď. Nad sebou bloudím rukama po skále. Podařilo se mi uchytit a zkouším se přitáhnout. Nohy jsou ztuhlé, ale musím mu přece pomoct. Nade mnou se mi podařilo nahmatat pár úchytů a pomalu se přitáhnout. Neváhala jsem a šplhala dál nahoru, kdybych se podívala dolů určitě bych to vzdala. Hladká skála byla nepřístupná, ale já v ní postupně našla pár skulin, které mě vedly přímo k jeskyni. Co se tam mohlo stát? Blesklo mi hlavou to nejhorší a zrychlila. Ruce byly odřené od ostrých výběžků a přitom se smekaly. Při hledání další škvíry, kde bych mohla dát ruce jsem na vteřinu zaváhala. Prsty obepnuly ostrý výčnělek, který mi zůstal v ruce a já vysela jen za levou ruku. Kapičky krve sjížděly po prstech přes dlaň a razily si cestu přes paži, až po loket kde kapaly dolů. Podívala jsem se pod sebe.
Keře a několik stromů nevalně uchycených na boku skály, kde pod nimi byla hluboká propast. Rychle jsem oči zavřela, ale bylo pozdě. Strach z výšek se neúprosně dostavil a nedal mi pokoj. Závrať se stupňovala a já cítila jak ruka smáčená krví klouže ze skály. Neudržím se. V tu chvíli jsem se pustila. V uších mi hučel vítr. Zavřela jsem oči a schoulila se do klubíčka před nárazem. Vedle mě máchly mocná safírová křídla Zarose. Chytil mě do své pařáty a pomalu letěl zpátky k jeskyni. Pevně jsem se držela, až jsem si polámala nehty o tvrdou dračí kůži. "Už je to v pořádku maličká."
"Já se tak bála." Rozplakala jsem se po přistání v jeskyni. "Je to za námi.Ššš… no tak bude dobře." Utěšoval mě Zaros. "Já se nebála o sebe, ale o tebe. Nikdy mě nenechávej samotnou." Vešel do jeskyně a já ho následovala. "Co se tady stalo?" Podíval se na mě. "Velké kouzlo. Všechno ti povím, až se víc uklidníš a přestaneš třást." Jak čas běžel a slunce pomalu zapadalo drak Zaros se dal do vyprávění.
" Víš vše o mém prokletí ze země draků a taky o Kadakovi, který vzteky zničil celou jeskyni a zmizel stejně tak jak se tu objevil. Nikdy se tu neukáže a já jsem konečně svobodný. Mohu přeletět údolí, aniž by mě čekal trest. Jsem šťastny." Jak jsem vyprávěl Mina byla slovo od slova smutnější. "Co je ti?" Pohladila pár šupin a uvelebila se ke mně do hnízda. "Jsem ráda, že si konečně získal to po čem si toužil. Ty mě tu necháš samotnou a odejdeš." Vzdychla a v očích se ji zaleskly slzy.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)