Manželem proti své vůli!! 14.díl

Manželem proti své vůli 14.díl

Mám se toho bát nebo ne? Nevěděl jsem jak mohu té létající potvoře rozumět. Chystalo se to přistát hned vedle mě. Přikrčil jsem se proti nárazu větru. Tráva se zavlnila, když stvoření přistálo. Vypadal jako malý drak co se ztratil, ale přeci na mě volal Derisi. Odkud mě zná? A znám já jeho. Než jsem se vzpamatoval, byl jsem doslova v zubech vysazen na hřbet a v rukou mi přistála malá lahvička. "To je pro mě?" Dráček kývnul. Roztáhl křídla a bez zaváhání vzlétl. Nejdřív jsem zpanikařil a chtěl sesednou, když mýtina pod námi končila. Trochu jsem se bál, ale po vypití obsahu lahvičky mi bylo dobře. Při mírné zatáčce se mi pohotově podařilo chytit jednoho výběžku na drakově krku. Ten osten byl na vrcholu ostrý a pokrytý nějakou odporně vypadající břečkou. Nebudu se ptát co po mě chce dokud nepřistaneme a já neucítím pevnou zem pod nohama.

---

Něco zavrkal, ale já mu v tom větru a rychlém letu nerozuměl. Asi se snaží říct co se stalo. "Nevzpomínám si." Řekl jsem mu a dál se pevně držel oběma rukama. Letíme nad propastí, u které nebylo vidět dno. Skály byly tak blízko sebe, že by nás mohli rozdrtit. Na konci byl otvor ve skále. Vlétl dovnitř a schodil mě na zem. Nejdřív jsem viděl tmu, než si mé oči přivykly v šeru. Jeskyně se otřásala a co chvíli spadlo několik úlomků na zem. "Fli flíí flííí fli." Zavrkal drak a já se odhodlal vejít do další místnosti. Bylo tam vězení, v kterém mě držel Fous a vedle něj ležela stará žena. Přidřepl jsem si k ní a zjistil, že nedýchá. Drak chtěl, abych jí přinesl a pomohl jí dostat pryč. Nemohl jsem odporovat. Ani bych se odsud sám nedostal. Vzal jsem jí do náruče a opatrně nasedl i s ní na draka. "Je tu málo místa neudržím jí tady." Drak se začal zvětšovat, až měl hlavu u stropu. Nejdřív mě to vyděsilo, ale hned se tam sedělo lépe a mohl jsem stařenu pořádně držet, abychom nemohli spadnout. Roztáhl svá křídla a vylétl pryč z bořící se jeskyně. Chvíli potom co jsem se otočil byl vidět jen prach celé se to zřítilo a my vylétli právě včas. "Kdo je to? Proč jí pomáháš?" Drak neodpověděl. Nahnul jsem se dopředu, aby mě lépe slyšel, ale místo toho se mi naskytl pohled jak mu po drsných šupinách stékají velké slzy. Smutek prostoupil i mnou a nevěděl jsem proč. Vždyť jí ani neznám, ale něco mi říkalo pravý opak. Oni znali mě.

Začalo pršet jakoby i nebe vědělo, že odešel někdo důležitý pro tento svět. Nevěděl jsem proč, ale najednou se i z mých očí vykulilo pár slz a smíchalo se s deštěm.

Blesk prořízl černou oblohu a těžké mraky nasáklé vodou. Před námi byla věž. Věž hradu. Drak začal sestupovat dolů na volné nádvoří. Zprvu jsem si myslel, že tam nikdo není, když se dole něco pohnulo. Drak přistál a okolo nás se seskupila hrstka trpaslíků. "Vítat pán zpět na hradu." Řekl ten největší s brýlemi a uklonili se. Trochu v šoku jsem opatrně slezl se stařenkou v náručí z draka. "Rychla s ní dovnitř. Ty začít čáry. Ona se probrat." Dívám se na ten mumraj co se okolo mě točil a nevěřil jsem. "Já? Já neznám kouzla." Všichni se zastavili a zadívali na stařenku v mém náručí. "Věřit si. My pomůžeme." Nakonec mě dostrkali do hradu a vedli po schodech stále nahoru. Chodba neměla pomalu konce, když se vzhled okolo změnil. Místo krásných obrazů a předmětů ve vitrínách byly všude pavučiny. Zdi vypadaly jako ohořelé od ohně. Aniž bych věděl co dělám dostal jsem se do dveří po levé stráně a položil jí na stůl. Tato místnost vypadala velice stará a neuklízená desítky možná i stovky let. Poháry na krbové římse nebyli téměř vidět. Velký podstavec, na kterém byla nějaká stará kniha měla vrstvu prachu. Rukou jsem se dotknul desky a ona se s bouchnutím otevřela. Naproti na zdi se ukázal obraz. Neměl ani rám ani na něm nikdo nebyl zobrazen. Černá barva přes celé plátno se pohnula. "Něco se tady děje! Kde jste kdo!" Nevím co mám dělat. Musím tady zůstat o chránit ji. Zakryl jsem ji svým tělem a zavřel oči. "Chraň ji!" Ozvalo se z kouta kde byla jen kniha na podstavci.