Manželem proti své vůli!! 15.díl

Manželem proti své vůli 15.díl

Zakryl jsem ji svým tělem a zavřel oči. "Chraň ji!" Ozvalo se z kouta kde byla jen kniha na podstavci. Nevím co se dělo v místnosti. Zvuky okolo mě našeptávaly a nutily otevřít oči, zvednou hlavu, pustit se stolu, přestat bránit paní hradu. Vždycky, když už jsem si myslel, že to nevydržím se ve mně něco zlomilo. Podvědomě jí budu chránit. Bez kouska paměti na toto místo jsem věděl, že dělám správnou věc. Místností se přehnalo něco obrovského.

---

Zvuky se stupňovaly a trhaly mi uši. Nezakryl jsem je sobě, ale jí. To ona byla víc v nebezpečí, než já. "Vydrž ještě chvíli Derisi." Promlouvala kniha do toho hluku, který mě dováděl k šílenství. Křečovitě jsem svíral desku stolu a ještě víc nalehl na studené tělo čarodějky. Moje ústa byla tak blízko jejich. Cítím jak se nadechla. Otevřel jsem oči a setkal se s modrýma očima. Dívala se na mě překvapeně. Její obličej omládl. V tu chvíli jsem si dovolil snít a přitiskl své rty na její. V pokoji se ozvala rána. Leknutím jsem se od ní odtrhl a pak následoval jen spánek.

"Vezměte ho pryč." Zavolala jsem na své služebnictvo a narovnala se do sedu. Zvedli Derise kouzlem a odváděli ho do jiného pokoje. "Co se stalo?" Kniha začala promlouvat od samého začátku. Její všemocné oko zaznamenalo vše od chvíle co si pro mě v jeskyni přišla smrt. "Tak je to tedy. Já přežila i tak mocnou kletbu díky Derisovi." Přejela jsem si rukou rty. "Ano má paní. On tě dokázal přivézt znovu k životu a vaše smlouva se obnovila. Je to opravdu někdo kdo je vám roven." Cítila jsem v sobě tak obrovskou sílu. Polibek mě vyburcoval a obnovil, i to co bylo ztraceno. "Nechci a ani nemůžu vedle sebe mít někoho, kdo mě nemá rád. On si nikdy nevzpomene a když ano stejně to nic nezmění." Otírám si jednu zbloudilou slzu, když si všimnu náramku na zápěstí. Tentokrát byl ještě silnější a pevnější, než ten první. Stočil se okolo zápěstí a zůstal krásný náramek, jen řetěz se zneviditelnil. "Víš co tohle znamená?" Kniha zalistovala a já k ní přešla a dala se do čtení. "Náramek zůstává viditelný u toho kdo miluje." To nemůže být pravda. Nalhávala jsem si něco co bylo dávno vidět. "Paní podívej se na zeď."

Obraz, který je se mnou svázán. Je to moje podobizna. Před lety, když jsem se učila čarovat mi byl věnován od mistra. Znal můj osud a právě on svázal tento kouzelný portrét. Roky byl stejný. Krásný obraz ve vyřezávaném rámu. Později vybledl a změnil se stejně jako já ještě dřív, než se mi to stalo. V poslední době co přišel Deris byl černý a rám zmizel. Myslela jsem si, že je to můj konec, ale dnes se opět vrátila na plátno ta krásná tvář a okolo byl vyřezávaný rám a v každém rohu byl rudý diamant. "Už ničemu nerozumím, ale Deris půjde jen co se probere. Nechci ho tu svázat. On si myslí, že musí splatit vyléčení svojí sestry. Láska se nedá vynutit a já od něho lítost nepřijmu."

Den vystřídala noc, kdy je ještě silnější má moc. Lektvary okolo mě pobublávali a já přidávala noční byliny do léků. Jeden ze skřetů pootevřel dveře, aby mě upozornil, že Deris se probral. "Má pani on být na nohách."

"Hned příjdu. Můžeš jít." A to jsem si chtěla konečně sednou a odpočívat. No nic tohle nepočká. Dodělala jsem poslední várku a opatrně jí slila, aby se dál nevařila. Mávnutím ke mně přilétli malé lahvičky. Každá se naplnila a odlétla zpátky do regálu. Hotovo. Byl to dlouhý den pomyslela jsem si a vylezla z pracovny. Dveře naproti se neslyšně otevřely a já vešla.

Seděl na posteli a díval se naproti do okna. Vůbec si nevšiml, že ho pozoruji. Já se naposledy koukala na jeho ustaranou a unavenou tvář. Vzpomněla jsem si jak byl veselí a panovačný, když jsme se potkali poprvé. V tu chvíli se na mě otočil, byl čas nechat ho opravdu jít.

"Víš kdo jsem?" Přikývnul a čekal co bude dál. V jeho mysli se nehemžili žádné nápady. Vždycky mě překvapila ta jeho představivost, ale dnes tam nic nebylo. Všechny vzpomínky na mě byli pryč. "Můžeš jít domů." Rychle jsem zmizela z jeho dosahu, jinak bych ho nikdy nepustila. Dělám dobře utěšovala jsem se a cítila tak obrovskou bolest. Srdce se lámalo na kousíčky. Podařilo se mi usnout, až když svítalo. Otevřela jsem oči, až někdy po obědě. Je dávno pryč povzdechla jsem si a chtěla vstát. "Dobré odpoledne." Deris ležel vedle mě!!!