Manželem proti své vůli 16.díl

Manželem proti své vůli 16. díl

"Dobré odpoledne." Deris ležel vedle mě!!! Tohle je na mě silná káva. Vylítla jsem z postele co nejrychleji to šlo. To bylo těsné. Srdce mi tlouklo tak rychle. Musím se… co toooo. Řetěz se zviditelnil a táhl mě zpátky do ložnice. Ve dveřích se mi podařilo zachytit o futra. Pootočila jsem hlavu a málem přestala dýchat. Deris měl ovinutý řetěz kolem rukou. Vždycky kousek přitáhnul a uvinul okolo zápěstí. "Co co … to děláš?" Vyjela jsem na něj, když se mu na zápěstí sedřela kůže do krve. "Chci si promluvit, ale ty pořád utíkáš." Zarazilo mě to a místo, abych se snažila o útěk pokračovaly mé kroky, až k němu. "Ty jsi hrozný, už zase tě musím léčit." To se někdy stalo? Nic si nepamatuju.

---

Hadříky a mast byli jako vždy hned v prvním šuplíku vedle postele. "Pusť ten řetěz, ať ti to mohu ošetřit." Pustil ho a řetěz zmizel, na jeho zápěstí byla místy sedřená kůže do krve. Růžové flíčky se jen mírně odřely a nenapáchaly víc škod. Neviditelný náramek se zviditelnil. Když jsem se ho dotkla. "Jak to, že ho necítím. Není ani těžký." Aniž bych si to uvědomila odpověděla jsem mu v mysli. Trhnul sebou. Myslela jsem, že to bylo bolestí vůbec mě nenapadlo co se právě stalo. Čistím pravou ruku, když se mě zeptal.

"Proč mám odejít?" Vypadal tak nevinně. Jako by to nevěděl.

"Derisi chci, aby si byl šťastný.Zruším naši smlouvu." Po čištění jsem se natáhla pro mast a obvaz.

"Nechci, aby si ji rušila dlužím ti svůj život." Skoro to vypadalo, že si vzpomněl. Choval se zase nabručeně a povýšeně.

"Manželem proti své vůli, takhle si říkal naší smlouvě." Ovázala jsem zbytek ran a zjistila, že je moc blízko.

"Já se změním." Krásně voněla po bylinkách. Nechtěl jsem se od ní odtrhnout. Vypadala starší, ale na malý okamžik omládla. Stalo se to, než jsem omdlel v té divné místnosti s knihou.

"Běž a vrať se domů Derisi." Nemělo smysl to prodlužovat. Můj náramek zůstal vidět, ale jeho ne. Nesmí se dovědět pravdu. V tu chvíli jsem zamkla a opředla kouzlem místnost v nejvzdálenějším koutě hradu. Můj obraz, už nikdo neuvidí a ke knize mohu jen já.

"Tady je můj domov. Vedle tebe." Tohle neměl říkat do očí mi vhrkly slzy a já znovu utekla.

Moje kroky šli automaticky do stáje k Flíčkovy. "Fli fli.Flíííí." Chtěl mě utěšit, obluda jedna malá. "Já vím neboj budu zase v pořádku." Okolo se shromáždili skřetíci. "Pani Laja my vždy s tebou." Skřet s brýlemi vylezl na balík slámy a pohladil mě po vlasech. Jemný dotek uklidnil jak moji duši tak srdce. "Můžete Derise vyprovodit z hradu?" Všichni se dívali na můj uplakaný obličej. "Udělat vám něco?" Byli malý, ale zvědavý. "Ne, ale nechci ho tady držet jako předtím. On potřebuje být volný. Pouta se dají přetrhnout a tentokrát to přežiju sama bez jeho pomoci."

"My ti pomoct. Deris mít rád Laja. Vrátit mu hlavu." Chtějí, abych mu vrátila jeho vzpomínky. Možná, že to tak bude lepší a odejde sám. "Dám mu je." Vstala jsem a pomalu odcházela ze stájí zpátky do komnat hradu. Napadlo mě jestli neodešel sám, ale stále čekal na posteli v ložnici, kde jsem ho nechala. "Chceš zpátky své vzpomínky?" Podívala jsem se na něj chladně a držela si odstup. Chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Jen trochu soustředění. Myslel přesně na to, že si nemůže vzpomenout. "To bych rád." Bez varování. Bez slitování se mu nahrnuly do hlavy. Chytil se za hlavu a povalil na postel. Zavřené oči v křeči. Vše se vracelo zpátky na své místo. Myslela jsem, že ho nechám samotného, ale nakonec jsem si k němu lehla. "To bude v pořádku. Neublíží ti. Příjmy je všechny." Pohladila jsem ho po tváří. Přestal sebou cukat a házet. Můj hlas ho uklidnil. Po chvíli jsem ho kouzlem uspala. "Bude se ti zdát dlouhý sen, kdy se vše dovíš." Obrazce se míchaly a uskupovali na své místo. Sen, který se v minulosti opravdu stal.

Vstala jsem a zatáhla závěs okolo postele, aby ho nic nerušilo. Venku nastala tma a osudová hodina začínala za pár minut. Byl čas na sběr bylinek. V rukou mi přistál košík a okolo ramen se uvázal šátek.