Škola pro chytráky 52.díl
K této povídce to vypadá na 2-3.díly a uzavřu ji. Hned na to bych vám sepsala dílek k manželem proti své vůli a samozřejmě zachraň můj osud, který mám tak trochu na druhé koleji, ale nebojte bude :) Vše záleží taky na tom jaké bude teplo v tropech psát nebudu :D Taková malá informace pro čtenáře. Právě píšu první díl k úplně nové povídce. Pro mě je to trochu makačka, než si tam nahodím nějaká jména, abych mohla psát. Děj dávno znám, takže snad to půjde stejně tak dobře i napsat. :D Mohla by začít vychazet snad po prázdninách. :)
Škola pro chytráky 52.díl
Prvně musím osvobodit Keie, až bude volný mohu ho ochránit svou mocí, ale do té doby ji nesmím použít. Všechno mě mohlo rozptýlit a to by znamenalo konec. Nesmím se nechat unést vlastními pocity. Bylo to těžké. Zkouška moji pevné vůle. Podařilo se mi párkrát vlčího démona naštvat, ale jeho útoky byli silnější, než byl Hiro schopen zvládnout. Ještě chvíli vydrž. Další ničivé tornádo otřáslo i stropem. Uvolnilo se několik zářivek a vypadla elektřina. V místnosti byla takřka tma. Tento sklep neměl žádná okna jen větrací šachty, kterými sem proudil kyslík. Pokud se to celé zbortí mohlo by nás to pohřbít. Volila jsem obranné a štítové kombinace, kdy se většina útoku odrazila a rozplynula. Je to čím dál nebezpečnější. Jak dlouho to může vydržet Hiro? Jeho síla slábla. Bílá puma se dostala takřka nepozorovaně k potrubí. Stačilo jít podél něj a bude ho moct osvobodit. Problém nebyl v tom, že je Kei přivázaný, ale pokud mu stále bere jeho medvědí moc, tak není schopen ničeho. Puma měla jasný úkol. Přetnout nítě. Vlk se plně soustředil na to nás zničit. Viděl, že ustupuju a Hiro útoky jen odvrací. Zkontrolovala jsem zásobu jeho síly a rychlosti. Voda na tom byla nejlépe, ale nemohla jsem si dovolit to tu zatopit. Stěny by ten nápor nevydržely.
Nesmím se díval směrem, kde leží Kei. Pokud ho prozradím je konec. Písek v hodinách se znovu zvedl pro dobro zla. Brzo se přesype a dotkne bílých zrnek. Musím být připravená na to nejhorší. Hiro se držel zuby, nehty, ale i na něm bylo vidět totální vyčerpání. Znovu jsem zatáhla za zlaté nitky a přitáhla ho blíž k sobě jako hadrovou panenku. Jeho životní funkce začínaly selhávat. Rychlé trhané nádechy a bušící srdce nezkrotným tempem. Bílá puma byla takřka na místě. Její silné drápy a tesáky nemohli přetnout nítě, které vedly k vlkovy. V tlamě svírala mou dýku opředenou mocí přeřezat cokoliv. Opatrně jí vložila Keiovi do ruky a stahovala se zpátky. Neviditelná jako stín a tichá jako noční vánek. Přišla moje chvíle. "Keii slyšíš mě? Musíš přeřezat ty vlákna co leží před tebou." Někde v dálce jsem uslyšel hlas Aki. Byla to ona. Volala mě k sobě. Moje vědomí bylo zastrčené v té nejhustší tmě. Zkusil jsem se chytit, vyhrabat, aby mě následně zase pohltila zpátky. Moje meditování bylo dávno přerušeno a on si znovu bral plnými doušky zakázanou sílu. "To zvládneš. Tady moje ruka. Chyť se!" Znovu mě k sobě vábila. Chci za ní jít, ale nevím jak. Kde je vepředu a kde vzadu. Kudy se můžu dostat zpátky? Něco tam venku je. Tma se rozestoupila, abych uviděl anděla. Aki zářila krásným, hřejivým světlem. Natáhla ke mně ruku a já se chytil. "Nepustím tě Aki." Držel jsem se z posledních sil, abych nakonec zjistil, že to já sám nechci zůstat tam dole. Zmizela. Rozplynula se a já před sebou uviděl malé dvoubarevné klubíčko.
Červeno modré naježené chlupy vyzařovaly auru strachu a bezmoci. "Medvěde?" Klubko se rozmotalo a opravdu. Z velkého a nebojácného medvěda tu bylo sotva medvídě co by se na ruce vešlo. "Keii, už nemůžu." Zvednul jsem ho do náruče a přitiskl k sobě. "Můžeš mi ještě jednou půjčit kapku své síly. Musím něco udělat." Nevím jestli souhlasil, když se ještě víc zmenšil. Malá kulička mi zůstala na dlani a já pocítil, že mi dal vše co mu zbylo. Moje tělo se slabě pohnulo. "Keii ten nůž. Nítě." Slyšel jsem zřetelně volat Aki. Byla tu. Vím to. Cítím ji. Pootevřel jsem oči a celou svou duší i tělem máchl nožem. Přeřezané nítě padaly pozvolna na zem. Jediné co mi zbylo byl zrak, který se upínal na Aki s Hirem.
V šeru místnosti se najednou utvořilo tolik světla. Někdo si přede mě stoupl. Záře byla tak obrovská, že jsem nejdřív nic neviděl. Někdo stál uprostřed toho teplého světla a něco říkal. Byla to slova neznámá a těžko vyslovitelná. Přesto se do toho všeho ozvalo vlčí kňučení. Slova neutichla ani po ohlušující ráně. Je to snad anděl co si pro mě přišel? Nechápal jsem nic co se dělo okolo mě. Bylo těžké i zvednout ruku. V mysli jsem v těch rukou držel malou kuličku medvěda, aby mu už nic nemohlo ublížit.
"Hiro děkuji odpočívej." Aki zrušila naše propojení. Položila mě za sebe a pustila své síly na světlo. Pozorovat něco takového jsem považoval za čest. Její energie byla hmatatelná. Jako by se čas zastavil a ona ho mohla ovládat. Světlo zářící z její čisté duše bylo okouzlující. Celé tetování se vsáklo do kůže, aby je mohla později vyslovit. Slova při nichž, by si smrtelník polámal jazyk se plynule hrnula ven zakončená našim jazykem. "Zlo bylo zapečetěno a nastala rovnováha." Aki pohasínala a padala na zem. Tahle síla si brala vše co mohla Aki nabídnout. Její oblečení začalo prosakovat krví. Vzal jsem ji za ruku. Nebylo na něm ani kousek zdravé kůže. Popáleniny celého těla se přede mnou začaly postupně hojit. Pomalu se zavírali boláky a puchýře, aby se na povrchu obnovila kůže. Teprve teď bylo vidět jak celou dobu trpěla. Tvář měla zmáčenou slzami a zkroucenou bolestí. Zatínala ruce dokud se kompletně neuzdravila, až pak se uklidnila. Pootočila hlavu směrem, kde ležel Kei. Celé to pozoroval s vytřeštěnýma očima. "Keii to ti … vysvětlím poději." A ztratila vědomí.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)