Škola pro chytráky 53.díl

Zřejmě předposlední díl.

Škola pro chytráky 53.díl

"Hiro." Kei byl celý bledý, ale pomalu se mu navracela barva do tváří. Při téhle situaci, kdy jsem ho viděl, jak se snaží posadit mě zabolelo u srdce. Všichni jsme vyčerpaní. Uprostřed místnosti stál zkamenělí vlčí démon. Dostal trest jaký si zasloužil. Pečeť jemně svítila dokud se uvnitř kamene neztratila. Aki ležela vedle mě. Vyčerpala tak obrovskou zásobu energie, že ztratila vědomí. Při tomhle stavu není žádná jiná možnost jak se dostat domů. Já jediný byl trochu schopen jít, i když to vypadalo, že každou chvíli narazím do zdi. Podařilo se mi to ustát a odjet výtahem nahoru do prostor domu. Dobře si vzpomínám co jsem tam viděl. Výtah zastavil. Zkontroloval jsem otce opřeného hned vedle dveří. Byl zřejmě v šoku a ještě pořád v medvědí podobě, kdy zíral na protější zeď. Okolo sebe měl hromadu vypelichaných chlupů.

---

Čekal mě velký úkol. Dojít ke dveřím na konci chodby se mi zdálo moc daleko na tak unavené tělo. Puma ve mně nebyla schopna propůjčit mi ani chloupek síly nebo rychlosti. Takhle unavená snad ještě nebyla. Konečně ty správné dveře. Šťouchnul jsem prstem do pootevřených dveří. Tam vzadu. Je tam. Překročil jsem několik těl ochranky, kterou jsem předtím totálně zřídil a natáhl ruku k telefonu. Číslo bych vytočil i poslepu a nebo ze spaní. Byla to prostě jistota.

"Kei, Hiro jste v pořádku? Co Aki? Vracíte se? Kdy budete doma? Všichni se o vás bojí. Dokonce u nás přespali. Co se stalo? Potřebujete pomoc?" Jako každá máma, když se něco děje nepustila by mě ke slovu. Stejně se divím jak dokázala odhadnout kdo volá "Mami nech mluvit taky mě." Bylo slyšet zalapáni jak se musela krotit, aby se dál nevyptávala a spolkla pár písmen. "Můžeš pro nás přijet? Je to starý zámeček kus cesty od hlavního města. Víc si řekneme doma." Snažil jsem se mluvit plynule, aby nepoznala jak mě to zmohlo, ale stejně to poznala. "Najdu vás. Odpočívejte." Okamžitě zavěsila a já věděl, že odvoz je na cestě. Musím se vrátit a dostat je ze sklepení. Cítil jsem v sobě neklid. Nikdy se nepletu a tenhle pocit se čím dál víc vkrádal pod kůži. Musím si pospíšit.

Dole, když se výtah otevřel jsem nejdřív došel pro Aki. Jediná možnost bylo jí odtáhnout. Na nošení nemám žádnou sílu. Konečně se mi povedlo jí dát dovnitř a vrátit se pro bráchu. "Keii můžeš vstát?" Bylo vidět jak se přemáhá. "Nevím. Medvědí duch je na tom ještě hůř, než já." Podal jsem bráchovi ruku. Chytil se a pomalu stavěl na nohy. Nebylo to snadné, ale krůček za krůčkem se nám to podařilo. Na zádech měl stále zbytky nití. S tím bude muset pomoct Aki, až se probere.

Kei:

Medvědí duchu vydrž. Mumlal jsem uklidňující slova ve své mysli. Zatřásl se v mých dlaních. Vždycky byl tak velký a silný. Několik let se mě snažil ovládnout a nakonec se z nás stali bratři. Maličké klubíčko, tak slabé a bezbranné. To byl zbytek jeho existence. Naše spojení bylo tak křehké, až jsem si chvílemi myslel, že je nadobro pryč. Bojím se o něj, ale právě teď je důležitější dostat se pryč. Hiro mlel z posledního a stále se snažil pomáhat. "Mám zlé tušení." Šeptnul ve výtahu, který se rozjel s vrzáním nahoru do patra. Říkal si to spíš pro sebe, ale já to slyšel. Brácha měl doteď vždycky pravdu, když se mělo něco stát brnělo ho celé tělo. Musím něco obětovat, abychom se dostali ven v pořádku. Pohladil jsem medvědí klubko. Odpusť. Nechám proudit zbytečky síly do žil, abych se mohl narovnat. Do náručí jsem si vyzvedl Aki, když se výtah otevřel Hiro mlčky popadl otce. Oba zrychlujeme, když uslyšíme křupání. Za námi se práší, jak se dolů propadla podlaha. Další praskliny se blížily. Rychle a neúprosně, aniž by počkali. Doslova pod nohama nám mizely cihly, až se podél skácela nosná zeď. "Tudy!" Houknul na mě Hiro a hnal se s otcem v náručí k nejbližšímu oknu. Následoval jsem ho a v rukou pevně svíral Aki.

Byl to závod o čas. Nejdřív jsme tam prostrčili otce a Aki. Oba dopadli tvrdě, ale byli venku. Otřásl se celý zámeček.