Škola pro chytráky 54.díl konec
Trochu jsem se s posledním dílem zdržela je o něco delší, než normálně a nebylo mi moc dobře, proto jsem ho právě teď dopsala a rovnou vydávám.Děkuji všem, kteří četli celou povídku a tímto dílem jí uzavírám. Snad o víkendu bych mohla stihnout jeden dílek k manželem proti své vůli, ale nic neslibuju. :) Nová povídka má i název, který zatím neprozradím, ale pomalu začínám psát :)
Škola pro chytráky 54.díl konec
Otřásl se celý zámeček. Byl to poslední varovný signál, abychom odtamtud vypadli. Nevím, kde se v nás vzalo tolik kuráže a sil, ale podařilo se nám seskočit. Aki ležela poblíž Hira a otec na mojí straně. Bez zaváhání jsme je popadli. Šlo doslova o vteřiny, kdy se zámeček znovu otřásl. Tentokrát mnohem silněji, než předtím. Čekali jsme, kdy na nás celá budova spadne. Naklonila se přímo na nás. Z hlavních věžiček se ulomilo cimbuří a kousek střechy. Okolo nás prolétlo prvních pár cihel. Naštěstí nás to o kousek minulo. Další otřes vibroval s celým pozemkem. Něco dole zakřupalo. Zámeček se naklonil zpátky a místo, aby se zřítil, ztrácel se v zemi. Z dostatečné vzdálenosti jsme pozorovali zánik tohoto strašného místa. Celá budova se propadla a zem se nad ní uzavřela. Okolo zbyl jen plot a bažina.
Něco se k nám blížilo. Vrčení motorů se přibližovalo, až motorky a auta vyjely ze zatáčky. Přijeli naprosto všichni, aby nám pomohli. Jako první jela mamka a vedla tu tlupu za náma. "Akorát včas." Řekl Kei a znovu klesl k zemi. Jeho tělo bylo v křeči. Svíral otce v náručí a nemohl ho pustit. "Honem. Pomoc." V ten samí moment mě postihlo skoro totéž, jen to nebylo tak silné a intenzivní. Na pokraji zhroucení jsem pustil Aki a doslova spadl na zem. "Hiro. Keii." Máma zastavila a okamžitě se k nám řítila. "Kei." Říkal jsem na půl úst a snažil se nevnímat slabé křeče. On na tom byl mnohem hůř, než se zdálo. To zlé co se mi předtím vkrádalo na mysl nebylo zřícení zámečku, ale Kei. Proč mě to nenapadlo dřív. Během toho boje s vlkem musel přijít téměř o všechno a ty nitky, které měl stále na sobě. Byli nějaké větší, než když jsem mu pomáhal vstát ve sklepení. Prohlédl jsem si je pořádně. Oni pořád vysávají energii! "Ty nítě. Vytáhněte je." Ukazoval jsem na bráchovy záda, kde se pohupovaly. "Vezměte Hira." Naruto a Sasuke mě odnesli do auta. Hinata a Ina ke mně okamžitě přispěchali s lékárničkou. "Jsem jen vyčerpaný." Doteď jsem neměl tušení, že mojí tvář a tělo hyzdí škrábance. "Ošetříme jen to nejnutnější." Vatička s dezinfekcí mi přistála vedle oka. Štípalo to jako blázen. Odvedli moji pozornost, abych si nevšímal co se děje venku. Sai podpíral otce. "Sedněte si tady." Dal ho na přední sedačku a vrátil se zpátky. Vypadal dost vyčerpaně, ale konečně se jeho pařáty změnili na lidské ruce. Pomalu se vracel zase do původní podoby. Naruto sedl za volant našeho auta a nastartoval. "Pojedeme." Houknul a šlápnul na plyn, když jsem mu položil ruku na rameno. "Počkej co Kei a Aki?" Věděl jsem, že na tom budou oba hůř, ale taky mi došlo, že vzít je do nemocnice by byla blbost. Otočil se na mě. "Neboj se Akina se probrala a odstraňuje ten fujtajbl z Keie. Všechno bude v pořádku." Úleva. Tak moc jsem potřeboval slyšet ta slova. Zavřel jsem oči a v klidu oddechoval. Moje vnitřní já se staralo o pumu, která spala a nabírala stébla nové energie. Navracela se hodně pomalu ani nevím, kdy se mi podařilo usnout.
"Nechte to na mě. Tohle je můj úkol." Zadržela jsem ji právě včas, než začala za nitky tahat. Ještě by se tím, vše zhoršilo. "Aki zvládneš to?" Se strachem se na mě dívala Keiova mamka a přidržovala si ho v náručí. "Sundejte mu košili a otočte ho na břicho." Jindy bych byla překvapená krásným svalnatým tělem a dobu si ho prohlížela, ale tady byla každá vteřina drahá. "Povolávám energii strážkyně." Dořekla jsem slabím hlasem a moje tělo se opět protkalo starověkým jazykem. Zůstali v úžasu nad mou zářící aurou. Každý kousíček kůže obsahoval mocná slova, jejíž vyřknutí neslo ohromnou sílu. Začaly žhnout a pálit. Položila jsem na Keiova záda ruku a potichu drmolila formule. Nitky byli dost hluboko za tu dobu dál, než jsem předpokládala. Ohrožovali jeho plíce a blížili se k srdci. První šla nejhůř. Držela zavrtaná a nechtěla se pustit. Její kořínky propletené s ostatními se nakonec vzdaly a povolily. Kei zaúpěl z bezvědomí, do kterého byl ponořený, ale nakonec se neprobral. Tok energie se na chvíli přerušil, abych mohla pokračovat k několika dalším. Čím víc jich bylo pryč z jeho těla, tím snadněji se vyndávali. Zakončila jsem poslední slovo a moje tělo se začínalo hojit a pohasínat. "Děkuji zlatíčko." Chytila mě za zahojené zápěstí. Nevyptávala se na nic. Věděla, že mu pomáhám a to jí stačilo. "Muselo to bolet." Druhou rukou mi setřela slzy. Zavrtěla jsem hlavou. Pomohli mi vstát a Kei naložili dozadu. Ostatní z bandy nasedli na motorky a dali jsme se na cestu domů. Konečně domů.
"Ve škole jsme vás omluvili, že máte nakažlivou chřipku. Nikdo se k nám ani nepřiblížil. Tvoje máma čeká u nás doma. Někdo musel zůstat jako záloha." Nepřestávala mluvit celou cestu. To mají naše mamky společné. Ukecanost, ale taky upřímnost. Myslím, že budou dobré kamarádky. Na lidi mám štěstí. Jeho tělo sebou cukalo na zadní sedačce jak se vracelo do normálu, ale medvědí duch byl sotva cítit. Napojila jsem se na jeho nitro a obhlédla situaci. Naskytl se mi obraz klečícího Kei s kuličkou chlupů přimáčknutou k hrudi. Keiova máma na mě při řízení mrkla jedním okem s tázavým pohledem. "Bude v pořádku, jen musí hodně spát. Oba jsou vyčerpaní."
Dostali nás domů a všechny dali do postelí. Já se vzbudila druhý den a Hiro třetí. Kei s otcem na tom byli hůř. Spali skoro celý týden, když se probudil starý medvěd.
"Marie. Odpusť mi, že jsem odešel. Kei. Náš syn je v pořádku?"
"Doteď ses nestaral!" Na oko jsem hrála naštvanou, ale než se probudil Aki mi všechno řekla. Za dobu co ji tam drželi si vyslechla jeho příběh. Chtěl odejít, ale nakonec to neudělal, když se vracel k domu unesli ho a nebylo dne, kdy by na mě nebo na Keie nevzpomněl.
"Promiň. Chci to napravit. Chci zůstat, už napořád." Medvědí smutné oči, by na mě zabrali tak před 10 lety ne dneska.
"Ten pohled na mě neplatí. Navíc vím, že si za to nemohl." Chytila ho za ruku, když vešel do pokoje Hiro. Sahal pro školní tašku a sešity.
"Tady jsi? Do školy tě ještě nepustím. Musíš se šetřit."
"Mami a co brácha ještě spí?" Když něco řekne, tak to platí. Kdo by se do té školy hrnul.
"Cože? On je tvůj syn? Ty jsi se znovu vdala?" Nechápavě koukal ze mě na mámu a zase zpátky.
"Mami nech tátu spát asi je ještě mimo." Hiro se ušklíbnul a raději vycouval mimo bitevní pole.
"Jakého tátu?" Rozhlédl se po místnosti a byli tam jen sami dva. Kei je v tomhle úplně stejnej. Ještě, že Hiro je po mě klidná povaha. Vždycky byl chytrej, ale jak šlo o mě byl vygumovanej. Aki to bude mít těžký. Kdybych ještě chvíli počkala začalo by se mu z té jeho chytré hlavy kouřit. Nedalo mi to a musela se usmát. Nebudu ho trápit.
"Ten den, kdy jsi zmizel jsem jela pro jistotu k doktorovi a chtěla ti to večer říct, ale nevrátil ses. Hiro je náš." To nemůže být pravda.
"Já toho tolik zmeškal. Budu to oběma vynahrazovat po zbytek života a tobě taky."
"To budeš muset, už tě nikam nepustíme."
O den déle se probudil Kei. Aki byla zrovna ve škole a snažila se dát do pořádku celou agendu školské rady. Stížností bylo víc, než schválení. Všeho byli doslova hromady, které musela nejdřív třídit a pak schvalovat či zamítat. "Už nikdy nebudu souhlasit, abych byla pravá ruka předsedy tříd." Jen jsem to dořekla vedle se otevřelo okno a v něm Kei. "To si zkus! Mě se nezbavíš." Vyšvihnul se do kanceláře a obratně skončil rovnou v křesle u stolu. "Jdu ti pomoct. Sama by si to dělala týden a ani nemusela chodit domů." Měl by se šetřit. "Neboj papíry zvládnu. Pokud na mě nenahážeš všechny ty krabice." Jo to byl Kei. Sebevědomý a v mé přítomnosti absolutní debil. Nechápu, jak může mít nejlepší skóre z celé školy. Pustili jsem se do všech těch lejster a v pozdních nočních hodinách dodělávali poslední složku, když Keiovi něco došlo. "Aki kde mám svůj gauč? Neměl být přesně tady?" Ukázal na místo, kde předtím byli krabice a teď bylo prázdné. "Ty si na to nezapomněl?" Zakroutil hlavou. "Koupím ti jinej." Další zavrtění. "Já chci ten můj." Tvrdohlavec. "Koupím i nový polštář." Smlouvala jsem. "Ne! Kde je?" Asi mám problém musím vytasit něco čemu neodolá. Ředitel si totiž ten jeho gauč tak zamiloval, že místo z ředitelny si ho nechal odvézt domů. "Co kdybych koupila větší gauč a ležela tam s tebou?" Zaváhal pak zatřepal hlavou jak nechal sen rozplynout. "A dál?" Ten je náročnej. "Co by si ještě chtěl?" Zvedl se a přistoupil blíž. Natiskl se na mě a do ucha zašeptal. "Začneš se mnou chodit a chci pusu každé ráno!"
"Tak o tom si nech zdát." Přitom by mi to vůbec nevadilo, ale drahoty se dělat musí nakonec budu stejně souhlasit. "Stejně jsi jen moje." Chytil mě do náruče a mě se z ní, už nechce.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)