Zachraň můj osud 52. díl

Se divím, že jsem to zvládla dopsat. To by jste nevěřili jak mě dnes bolí hlava a k tomu plno dalších věcí doma. V týdnu jsem byla tak vyčerpaná, že jsem se ani nepokoušela psát. Mám za sebou kontrolu v nemocnici a vypadá to dobře. Tak se mi aspoň trošku ulevilo.

Zachraň můj osud 52.díl

"Vítejte na bitevním poli." Z kouta místnosti vylezl sám vládce pekla. Proklouzl zdí jako by nic. Měl příšernou náladu to bylo poznat na první pohled. Hned vedle se zhmotnil i pán nebes, ten se pro změnu usmíval. "Našli jste nás akorát na čas. Hra končí." Místo kde byla šachovnice zelo skoro prázdnotou. Posledních pár otlučených kousků představovalo nás.

---

Jedna z nich byla dána stranou. Její tvar byl absolutně neporušený. "To je obětní figurka." Zavrčel pán pekla, když viděl na co se Amor zaměřil. "Poznal jsi jí? Ta je moje, už od samého začátku mi patří." Amor vzal do rukou figurku a opatrně jí přejel každičký záhyb. Byla to malá kopie Alice. Najednou zmizela, aby se objevila v rukou pána pekel. "Nesahat." Pohladil jí vládce pekla po vlasech a dal si jí do kapsy. V místnosti se setmělo. Amor začínal pěnit. Přidušeným hlasem zaskřehotal. "Víš co jsem ti slíbil?" Asi to pro něj nebylo důležité. "Nevím. Blbosti si nepamatuju." Musím ho potrestat. Tahle obluda s rohama nesmí odejít bez poskvrny. Pán nebes se nepokusil nic z toho zastavit.

Mohl jsem být svědkem, jak Amor bere do rukou luk a natahuje se pro šíp. V první moment jsem si myslel, že mu předurčí nějakou těžkou lásku, ale podle jeho předešlých slov to měla být kletba. Ještě teď mi ty slova znějí v uších. "Nikdy se nezamiluješ." Opakoval to s takovou jistotou. Luk se opět zbarvil do černající barvy. Potom následoval i šíp. Cítil jsem jak vyměnil svou dobrotu a lásku za nenávist. Jeho milá tvář se změnila na zlobu. Vší silou působil na jedinou osobu. Vládce pekel se oklepal, když viděl co se to proti němu chystá, ale to už byl šíp zabodnutý hluboko v jeho srdci. Rychle jsem přiskočil a snažil se ho vyndat, než úplně zmizí a slova se vyplní. "Dariusi co to proboha děláš. Ten hajzl si nezaslouží nikoho." Amor se mě snažil odtrhnout od šípu, ale já ho nepouštěl. Každý jeho dotek se mi vrýval pod kůži a absorboval do mého nitra. Nádrž ve mně se plnila zlem a stahovala to do sebe. Moc šípu se začala společně s ním míchat a brala to zlé na mě. Kletba i nenávist se ve mně smíchala. "DARIUSI!" Vykřikla Adra a pevně se opřela o Darka.

Bylo pozdě. Celé mě to pohltilo a nehodlalo pustit. Vzal jsem na sebe všechnu nenávist světa. Šíp nešel vytáhnout, ale měnil se na červenou. Vše se vracelo zpátky do normálu mimo mě. Nedokázal jsem přemýšlet a rozumně uvažovat. Uzavřené vězení mě nehodlalo pustit. Moje existence zanikala s každou další nenávistí, až byl Amor opět bílím andělem s vlídným srdcem. Nemohl jsem nechat zahubit, tak milujícího tvora. To byla poslední věc, která mě napadla. Hodiny odtikávali poslední vteřiny na tomto světě. Dovršil jsem limitu a vyčerpal všechny své dary. V koutku vězení má malá dušička čekala, až si pro mě přijde. Celá má bytost byla protkána zlostí, kterou měl v sobě předtím Amor. Choulil jsem se v klubíčku a snažil se vyhnout narážkám. Nemilovat by bylo lepší, nechci lásku, ale peníze, proč jsem ho milovala, nemám rád nikoho, chci zemřít, když není můj.

Netušil jsem, že nese tak těžké břemeno. Nejel lásku dával, ale mohl jí i vzít. Myslím, že se zblázním z toho nářku a urážek ve jménu lásky. Přes to všechno ke mně doléhal hlas Zazi. Bylo to jako kouzlo. Ten rezonující hezký hlas přehlušil zbytek, který se dral ke mně. Vnímám jen ji.

"Dariusi vydrž to. Brzo bude konec. Slyšíš mě? Musíš vstát a vyjít na světlo. Nezůstávej v té tmě, která tě zahubí. Pojď za mnou." Vábil mě její hlas, ale já mu nevěřil. Třeba je to taky jen přelud. Světlo ozářilo železné tyče vězení a já ji uviděl. Kráčela ke mně jako pravá bohyně. Nic se jí nemohlo dotknout a ustupovalo na stranu. Byl jsem uchvácen její aurou dobra, která se okolo ní vinula. Něco takového jsem ještě neviděl a znovu neuvidím. Natáhla ruku do mé kobky. "Ten klíč." Ukazovala na klíč houpající se na kožené šňůrce na mém krku. Nevěřícně jsem na něj hleděl a zjistil, že to já se tady zavřel a zamknul na několik západů.