Zachraň můj osud 57. díl

Zachraň můj osud 57.díl

Skoro jsme Dariuse nestíhali, jak byl najednou rychlí. Vstřebal snad nějakou moc, o které doteď nevěděl? Vypadalo to tak. Jeho pohyb byl úplně jiný, než předtím. "Kam nás to vede?" Adra to vyslovila tak rychle, že nebylo skoro rozumět. Pokrčil jsem rameny a rychlím tempem pokračoval za ním. Nejdřív mě napadlo, že nás vede do nebe, ale nakonec odbočil směrem dolů. "Adro to netuší ani král pekla." No jo je to vejtaha. To jsem to vyhrála. Tak hezký anděl jako já a zapletu se přímo s korunovaným blbcem. "Zkus ho dohnat, ať víme kam nás to vláčí!" Zařvala jsem na něj. Tohle je určitě můj trest. Milovat někoho jako je Dark. Na druhou stranu je hezčí, než kde jaký anděl. Jediný kdo se mu vyrovná je Darius. Z úvah mě vytrhlo zakřičení Amora. "Nemůžem si dát pauzu?" Chytla jsem ho za ruku a nutila dál běžet. Je moc rozmazlenej z povalování se na mracích. Jeho práce byla sice moc důležitá, ale stačilo mířit z oblaků. Na to nepotřeboval udělat ani krok. "Je to pro tvoje dobro." Podívala jsem se na vyčnívající bříško. Polknul na sucho a sám od sebe přidal.

---

"Dariusi? Kam to běžíme?" Snažím se na něj volat, ale pořád byl notný kus přede mnou. Bylo těžké ho doběhnout. Kdybych měl srovnat běh, byl bych do pár vteřin mrtví a vypustil duši. Kde se v něm bere taková síla a odhodlání? Musí k tomu mít nějaký důvod. Skoro se mi podařilo do něj vrazit, když náhle zastavil. Otočil se na mě. Nebyl vůbec zadýchaný za to já lapal po dechu a nemohl jsem po rychlém zabrždění ani mluvit. "Kam?" Na víc se nezmůžu. "Jsme skoro na místě." Zvedl ruku a namířil prstem na nějakou horu. "Polezem?" Vážně tu vypustím duši, když mě zaskočil odpovědí. "To co hledáme není nahoře, ale uvnitř. Asi to bude trochu náročnější, než to šplhání." Co by na tom mohlo být nebezpečný? Všiml jsem si malého vchodu, který se s každým krokem zvětšoval. "Proč tam musíme jít?" Na to bych se měl ptát vždycky jako první, nějak mi uniklo co tu vlastně děláme. Po delším tichu si myslím, že mi ani neodpoví. Konečně se k nám přidala Adra a za ní v zápětí Amor. Sotva lezl, ale nakonec se dostal, až sem. Darius zastavil. "Musíme si odpočinout." Jedním okem prohlédl Amora skrz na skrz a Adra taky nevypadala moc odpočatě.

"Už čekají." Řekl do ticha Darius a já se opatrně rozhlédl po nepřátelích. Nikdo nebyl v dosahu. "Kdo?" Zadíval se k jeskyni kousek před námi. Najednou se ochladilo a okolo nás padla mlha. "Strážci rovnováhy nám posílají varování." To myslí vážně?? Jak si může být tak jistý, že zrovna tady najdeme váhy, které váží spravedlnost. Ještě nikdo je nenašel. Ani se nevědělo jestli opravdu existují a nebo si je vymysleli. "Víš o nich něco?" Darius se úplně změnil. Určitě používal nějakou novou sílu a ta mu dopomáhala k ještě větší moci a ještě k tomu chtěl ode mě vědět nemožné. "Ne. Snad staré povídačky co se nesou od nejstaršího k nejmladším démonům. Jednou o nich vyprávěl starší, když jsem byl ještě malý, ale jak si věděl, že jsou právě tady?"

"Vycítím jejich přítomnost. Bylo to jako omamná vůně co mě vedla sem na toto místo. Víš víc, než já." Darius se odmlčel, abych mohl říct příběh, který se možná ani nestal. "Bylo to dávno, takže si možná nevzpomenu na všechno." Lusknutím jsem vytvořil malou jiskru, která dopadla na hromádku klestí. Mlha se trochu stáhla, ale stále hlídala naše další kroky. Sedli si na pokroucenou větev a poslouchali. "Kdysi dávno, když vznikla na zemi voda a s ní i život vytvořilo se nebe i peklo. První vládci byli moc panovační a chtěli získat veškerou moc. Jednou vyhrálo peklo a na zemi zavládl chaos. Zlé bylo to jediné co se na světě pohybovalo dokud nebylo vyčerpáno. Pak to bylo ve jménu dobra, kdy zavládl mír z nebe. Tyhle ustavičné rvačky o moc museli jednoho dne skončit. Svět se otřásal pod náporem nevyváženosti a hrozilo zhroucení. V té době se to mělo rozhodnout. Ve svaté kovárně tajně kul nebeský kovář váhy, aby bylo čím vážit dobro a zlo. Konečně dodělal mistrovskou práci a snažil se je zprovoznit. Časem mu došlo, že on není ten, kdo je zvládne ovládat. Zamknul kovárnu a opustil nebe. Vydal se hledat někoho, kdo by váhu unesl a všem měřil spravedlivě. Pokoušel lidi, ale vrátil se s nepořízenou.

Chtěl to vzdát a nechat všechno tak, když našel kovárnu otevřenou. Hledal, až za jednou pecí našel spát schoulené dítě, když se vzbudilo chtělo utéct. Kovář ho chytil. Vysvětlil mu, že se nemusí ničeho bát. Po koupeli zjistil, že je to potomek anděla a démona. Na hlavě začínající důlky od rohů a na zádech pár prvních pírek neurčité barvy. Kovář schoval váhy a zapomněl na ně. Čas utíkal a chlapec rostl. Pomáhal opravovat hromy a blesky. Hvězdná kola i samotné zbraně pro bohy. Čím byl starší, tím byl zvědavější. Nesměl ven, ale v kovárně taky ještě neviděl všechno. I přes kovářův zákaz mu to nedalo a když tvrdě spal otevřel tu místnost. Odkryl plachtu z krásných vah a jako pírko jí uzvedl. Okamžitě se dala do pohybu a vážila dobro i zlo stejnou měrou kdo si jak zasloužil. Vládci na to okamžitě přišli a tak kovář chlapce vzal a skryl i s váhami, aby nikdo nemohl zasahovat vymyslel důmyslnou obranu před těmi, kdo by ho chtěli hledat. Od té doby je hledali nespočetněkrát, ale nikdo se nevrátil." Darius si přehodil plášť přes ramena.

"Myslím, že ho někdo dávno našel a tlačí na misky vah. Sami jsme to viděli a na vlastní uši slyšeli. Tohle místo bylo dávno poraženo. Musíme ho znovu vrátit majiteli."