Manželem proti své vůli!! 32.díl

Manželem proti své vůli!! 32.díl

Nějak mi zatrnulo, když se Laja podívala od zdi. Něco se muselo stát a já to vůbec nepostřehl. Její výraz se proměnil. Nevím jestli to byli obavy smíchané se starostí nebo strach. Ani jsem se nenamáhal dostat se přes tu její zeď k jejím myšlenkám. Pro mě to bylo zatím doslova nemožné. Přišla ke mě. Byla moc blízko. Jindy si udržuje odstup a kdyby mohla, tak je mávnutím kouzla úplně na jiném místě. "Půjdeme si lehnout." To nebyla otázka, ale příkaz. Bylo to zvláštní. Od okamžiku co se hrnula k té zdi se chovala jinak. V jedné knize jsem si našel různá posednutí čaroději, ale nic se neshodovalo se změnou nálady. Pokud byl někdo v něčí moci, tak ani nevnímal ostatní okolo sebe, což Laja nedělala. V klidu a v mé přítomnosti vydržela v pokoji celý zbytek večera. Zabrala se do jedné knihy s pochybným názvem. Věděla, že jsem tam taky, ale nijak to neřešila.

---

Ještě toho večera se skřetík dožadoval vstupu do pokoje. Původně jsem ho chtěl vyhodit. Přišel prostě nevhod. Konečně si lehla vedle mě a v tom zaklepal. Skrz zaťaté zuby jdu otevřít. "To být všechno vaše." Zadrmolil a já poznal svoje věci. Otočím se na Laju zachumlanou od hlavy, až k patě v peřinách, jen kus šátku vyčníval. Kruci to dá práci, než jí z toho vymotám. Můj mozek opět nepracoval asi vadný součástky nebo co. Stávalo se to vždycky, když jsme o samotě. Opatrně jsem se zeptal. "Vážně můžu spát tady?" Vykoukla z pod přikrývky. "Ano." To neznělo moc radostně. "Fakt?" Skřetík nevydržel váhu oblečení a koženou brašnu. Někam se vypařil, během našeho hovoru. Věci nechal před dveřmi a jak bylo vidět nechtěl s tím mít nic společného, že by cítil hádku. Já měl taky obavu co se to děje, když se odkopala z prachového peří a vstala. Prošla okolo a magii přemístila věci do skříně. "Ještě nějaké otázky?" Byla krásná, když se čertila. Ty záblesky v očích byli jako bouřka. Prostě jsem zíral a odsouhlasil si, že mozek bude na dovolené dost často. "Ne? Tak spát." Doslova mě zahnala do postele jako do kouta a hodila na mě peřinu. Nevím co se tady děje, ale musím to co nejdřív zjistit. Tohle nemohla udělat ze své vůle.

Párkrát jsem se zkusil v noci přiblížit a přitulit. Ty pokusy byli absolutně k ničemu. Bylo jedno kolik je hodin, vždycky se někde vzala peřina a normálně mě odsunula z dosahu na mou polovinu. Jestli to bude pokračovat dál budeme jak princezna na hrášku. Myslel jsem, že má vystavěnou stěnu v myšlenkách, ale ona jí stavěla i v posteli. Nastalo ráno a já vypadal jako fackovací panák. Po boji mě někde odhodili a já sbíral své kousky a snažil se poskládat dohromady. Stoprocentně jsem prohrál, ale příště určitě vyhraju. Po hrnku kávy jsem byl schopný trochu fungovat a odhodlal se zeptat. "Proč to děláš?" Ani nemrkla a natírala si pečivo marmeládou. "Mám své důvody." To mě chce totálně zničit. Tohle by nevydržel ani svatý! "Jsem vůbec ještě tvůj manžel?" Tuším, že se to nedozvím. "To bych taky ráda věděla." Přejela si po zápěstí, kde předtím měla náramek od řetězu. "Proč mě pokoušíš Lajo? Moje trpělivost je skoro u konce." Dobře to věděla a stejně se to dělo. Vůbec si nevšimla rýsujícího se monokla okolo mého oka. Ta peřina byla dost zákeřná a měla kamarády. Nad ránem sem to prostě vzdal. Najednou jsem v jejím pokoji i posteli, ale je to o dost horší. Dostal jsem tu nejlepší hračku a nesmím si s ní hrát, jen se dívat jak do výlohy. "Zkouším jestli s tebou dokážu žít." Odpověděla lehce a dál se soustředila na snídani.

Za tím muselo být i něco jiného. Nikdy by mi tohle nedovolila. Vážně se mnou zkouší žít? Nebo je to jen zástěrka? Nemůžu se jí ani dotknout. Navíc mě vůbec nepustí z dohledu. Těžko jsem přežil jeden den a noc pod její kontrolou. Co mysle tím, že neví jestli jsem její manžel. Ano náramky zmizeli, ale pořád platí náš obřad nebo se pletu? Musím se podívat do knih, abych našel nějaké vodítko. "Kam si myslíš, že jdeš?" Ozvalo se od stolu a to si četla. Doslova byla zažraná do nějakého románu a stejně si všimla, že vstávám. "Do knihovny. Musím se učit." Zrovna učení to nebylo co mě tam táhlo. "Půjdu s tebou." Přehlédla celou místnost zabodla se do mě očima a sklapla knihu. "Stejně se líp čte tam." Do háje. Příště to budu muset víc promyslet. Chvilku mi přišlo, že je víc ve střehu. Určitě se něco děje.

Šla za mnou jako na provázku. "Nesmíš!" Zahřímala do prázdné chodby. Ani nevím jak jsem se dostal do jejího náručí.