Manželem proti své vůli!! 35.díl

Manželem proti své vůli

Opět se hlásím s novým dílem právě jsem dopsala. Tentokrát zase čaruju :D, kdyby to tak šlo i v reálu. Zatím co jsme doma vyklízeli kuchyň, aby se mohli dát do pohybu opravy a následně malování, tak nám venku likviduje plevel zahrádku a květiny. Myslela jsem, že půjdu dnes odpoledne něco vyplet, ale to by nesmělo zas pršet, takže jsem si lehla k noťasu a dala se do psaní. Jindy píšu totíž právě v té kuchyni, ale není tam teď nic, jen holé zdi. Na druhou stranu si můžu ještě odpočinout. Po operacích se velice snadno unavím. Nevím, kdy napíšu něco dalšího máme toho venku plno co dohánět.

Díl 35.

Letěla jsem dnem i nocí. Rozbřesk třetího dne mi ukázal známé pohoří. Koště trochu zaprotestovalo, ale nakonec mě neslo dál.

---

Zabočím znovu ostře mezi skálami. Kdo cestu nezná ztratil by se v odbočkách a spletitém bludišti skalních kliček. Jedině na koštěti se dalo bezpečně dostat na tohle bohem zapomenuté místo, kde se kupila pravá síla magie. Ubrala jsem z rychlosti a vyhnula se jednomu špičatému výčnělku, abych našla ukrytou skulinu. Bez čarodějné intuice směru, bych tohle místo nikdy nenašla. Jen pravý čarodějové a kouzelné bytosti mohou najit cestu a vstoupit. Vlétla jsem do bočního tunelu a pokračovala dolů. Tyhle prostory byli vytesané před tisíci lety trpaslíky a dodnes pevně drží a odolávají zemětřesení a všem katastrofám. Staré lucerny bez světla naváděly k přistání. Byl to kout, kde se dalo najít i to co dávno na zemi vyhynulo. Pomalu jsem přistávala. Koště dala do bedny, kde byli další dvě hodně zaprášená pometla staré značky. Doslova starožitnost pomyslela jsem si, když jsem se podívala na rok výroby. Ty se nikde nedají sehnat, ale taky nejsou moc spolehlivá oproti dnešním bezpečnostním systémům, kdy má každé koště vlastní padák. "Odpočiň si." Koště se zavrtělo. Svoje proutky smočilo ve vodě na dně bedny. Nejdřív se vyvalil oblak páry jak bylo rozpálené a vyčerpané. Následně se ozvalo hlasité chrápání. Pousmála jsem se a pokračovalo ven z tunelu. Na okraji stáli dvě sochy. Čaroděj a kouzelnice. Spojovali vchod a vysoko nad hlavou se drželi za ruce, v kterých byla skutečná magická koule.

Do očí mě padlo ostré sluneční i měsíční světlo. V tomto kraji se nestřídal den a noc, ale byli si rovni. Zastínila jsem si výhled rukou a pokračovala v chůzi. Střed země, kde se drželo teplo mě mile vítal jako tomu bylo poprvé při mé návštěvě. To byl můj mistr živ. Zvířata žila v naprosté harmonii a dali se tu získat velmi cenné ingredience do těch nejlepších lektvarů, avšak každý čaroděj mohl přiletět jen jednou za dvacet let. Naposledy jsem tady byla jako malá a vloni uběhl poslední rok. Bylo to tak trochu štěstí, že jsem nic nepotřebovala a mohla přiletět, až dnes.

Vzácné stromy poháněné magickou silou uhnuly z cesty a spolu s nimi i jejich kořeny. Byl to svět plný magie a energie. Kdo byl bez sil mohl se tu vykoupat ve vodopádu. Ven vylezl jako znovuzrozený a silnější, než předtím. Tryskající voda mě na chvíli učarovala, ale nebyl to můj konečný cíl. Důležité bylo najít nejstarší čarodějnice, které hlídali toto místo. Byli to jedny z prvních, které napsali knihy plné zaklínadel a elixíru. Jen ony mohli vědět víc, než já. Našlapovala jsem obezřetně, abych nenarušila klid a mír tohoto místa.

Před lety jsem je potkala přímo tady. Prozkoumala jsem několik dalších skrýší, ale jako by se po nich zem slehla. Určitě tady někde jsou. Začínala jsem být zoufala, když ani po několika hodinách prohledávání ostrova se neukázaly. Možná, že vědí důvod proč jsem tady. Můj mistr mi o nich vyprávěl, ale moc toho neprozradil. Nikdy by mě nenapadlo, že tomu nakonec uvěřím, ale na těch slovech mohla být i pravda. "Pokud je najdeš pomůžou, když se ti to nepodaří, tak ani ony neznají odpověď na to co tě tíží." Ozvala se mi v hlavě mistrova slova, jako kdyby ke mně promlouval. Ještě dnes si pamatuji svou odpověď. "Čtou moje myšlenky? Jak můžou jinak vědět co budu chtít?" Mile se na mě usmál. "Vidí do budoucnosti. Aniž by opustili toto místo vědí o dění světa. Pro ně není nic tajemstvím. Sice zestárly, ale byla jim nadělena moudrost světa a vidění." Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, když mi to říkal.

Byla to poslední vzpomínka předtím, než mistr odešel z hradu. Nikdy by mě nenapadlo, že je budu opravdu potřebovat. Celé sem to tady obešla a znovu se vrátila k těm krásným vodám. Sedla jsem si k vodopádu a hlavu položila do dlaní. Ptáci krásně pěli svoje melodie a já cítila v duši na chvíli klid a útěchu. Do žil se mi vlévala nová naděje protkaná tímto magickým místem, když se vody vodopádu rozestoupily.

"Vítej má milá." Rukou jsem si rychle setřela slzy, které mi stihly uniknout z pod víček. "Zdravím vás." Poklonila jsem se před nimi. "Vstaň." Vybídli mě. Sami přicházely blíž po vodě. Přitom si nenamočily ani lem roucha. Byla z nich cítit moc a moudrost mnoha let. Vodopád se uzavřel a opět proudila voda přímo do jezera. "Máš za sebou dlouhou cestu. Nejdřív si odpočiň." Strom se ohnul a utvořil lavici na sezení. Hned vedle se propletl mladý keřík a utvořil pletený stoleček. "Nejdřív si musíš vybrat." Na stolečku se objevily tři hrníčky. "V jednom hrníčku je dobrá rada. V druhém špatná a třetí ti nepoví nic." Chtěla jsem něco říct, ale nedovolily mi to. "Ne. Nejdřív si vyber. Vypít ho musíš, až do dna."