Manželem proti své vůli 46.díl

 Manželem proti své vůli 46.díl

„Dokaž to!“ Vyzval mě větší cihlový panák a pořád se nepřestával smát. Chvilku si rozmýšlím, jak nejlépe celou věc urovnat, když se přidal i druhý. „Mlčíš a já vím proč. Neexistuje důkaz, že jste manželé. Tento hrad tě nikdy nepříjme za svého pána.“ Možná, to co řekl znělo logicky. Smlouva zmizela a náramky se rozpadly. „Můžete lhát?“ Zeptal jsem se s kuráží a ta mi dodala odvahu. Oba couvli dozadu, jako by se chtěli vrátit zpátky do zdi.

Deris je skvělí. Dokázal v tak krátkém čase najít skulinu. „To je dobrá otázka.“ Podpořila jsem ho a snažila se ze zbytků sil držet pohromadě. Ignoruji bolest hlavy a obrovskou únavu. Duchové domu mezi sebou komunikovali, než odpověděli. Trvalo to několik dalších minut, než se rozhodli. „Myslíš si, že tohle vyhraješ? Lidé jsou tak domýšlivý. Dohoda nebude nikdy uzavřena.“ Vidím rozmazaně a mám co dělat, abych se udržela stát. První krok jsem ustála a pak se opřela o Derise. S námahou vyslovím  nesouhlas. „Pokud to nepovolíte nechám to tu rozpadnout cihlu po cihle.“ Při posledním slově se křečovitě chytím Derise. „Lajo!“ Vykřiknul s obavou a zachytil mě před pádem. „Celá hoříš.“ Sáhnul mi na čelo a přejel  po tvářích.  

Cihla vedle duchů se pohnula bez příkazu a sesunula se z hromádky. Pak následovala další a další. „Co se to děje?“ Větší z duchů cihel se pomalu rozpadal. „To je příkaz pani Laji. Ona chtěla, aby se hrad rozpadl. Bylo to přijmuto a zaznamenáno.“ Ukazuje na údaj zapsaný v knize. „Derisi musíš nám pomoct.“ Podíval jsem se na ty dva. „Máte co si zasloužíte!“ Vzal jsem Laju opatrně do náruče a chtěl odejít. „Odsud se nedostaneš. Žádný smrtelník se nemůže dostat ven.“ Takže tohle plánovali. Nejdřív mě donutit přijít a nakonec to budou oni, kdo za to zaplatí. Nasrání nemusím nijak hrát. Spolu s Lajou se pohnu a projdu první pastí. Sice se stihla zapnout, ale její mechanismus bez jedné cihly mířil nad naše hlavy. Celé se to rozpadalo jako domeček z karet. „Myslím, že problém tady máte vy!“

„Počkej! Stůj!“ Vylezl jsem obrazem ven a rázně ho zabouchl nohou. Laja na tom byla čím dál hůř. Zavřela oči, abych neviděl bolest, kterou cítila každým kouskem těla. Nemusela nic říkat, abych poznal, že je na tom opravdu špatně. Na každém rohu se objevil menší z duchů a žadonil o mou přízeň. Pokaždé kopnu do zdi, aby vypadlo pár cihel. Byl nucený přemístit se o kus dál a stále se snažil dosáhnout na Laju. „Nikomu nedovolím, aby se jí dotknul. Slyšíš! Je moje!“ Majetnicky jí skryju na své hrudi a snažím se dostat do našeho pokoje. Nevím jak se mi povedlo použít přemísťující kouzlo, ale dostalo nás před ty správné dveře. Rychle je otevřu a položím Laju na postel. Zatím co hledám v šuplíku nějaký lék otevřela oči. „Jsem unavená. Musím si… odpočinout.“ A zase je zavřela. Nejdřív mě to vyděsilo. Skoro nedýchala, když jsem uslyšel slabí tlukot jejího srdce. Lehnul jsem si k ní a hlídal spánek, když se dovnitř domáhal duch cihel. Zřejmě byl tento pokoj chráněn nějakým kouzlem, protože dovnitř se neodvážil. Klepal tak dlouho na dveře, že by se každý zbláznil.

Rozrazím dveře. „Co chceš?“ Podíval se na Laju a já okamžitě věděl, že byla chyba pouštět ho dovnitř. Opustil svou stávající podobu z cihel, která se rozpadla a jako duch proplul dovnitř. Popadnul Laju a vypařil se. Běžím rychle dlouhou chodbou zpátky, když se vracely cihly na svá místa. Oni jí donutili vzít to zpátky! Jestli Laje něco udělají přísahám, že je jednou pro vždy nechám zmizet z tohoto světa!  Konečně se dostanu před obraz, kde řeknu kouzelné heslo. „Zavři ústa a otevři oči.“ Na podobizně  se ukázal nápis. Člověk nemůže vstoupit. Chytil jsem rám obrazu a ze všech sil zatlačil. Držel dost pevně. Nebylo jednoduché otevřít starý mechanismus popoháněný magií, ale nakonec kousek po kousku povolil. Sotva se mi podařilo protáhnout a zase se to zavřelo. Pasti byli zřejmě aktivované a opravené, protože mi nad hlavou právě proletěla sekera. Obratně se vyhnu a přeskáču pohyblivé kameny. Jakmile se odsud dostanu ty dva to mají spočítaný. Pořád jsem si  to opakoval a myslel na Laju. Nechci, aby se jí něco stalo. Moje srdce najednou udělalo kotrmelec a já věděl, že je něco špatně. Spojení s Lajou se přerušilo. Rychle překonám poslední nastraženou past a vletím do místnosti. Uvidím Laju ležet na zemi. Kleknu si k ní. „Jdeš pozdě. Brzo bude tohle místo moje a nikdo mi nebude poroučet co mám dělat. “ Ozve se z cihlové zdi.

Chytil jsem Laju a něco nás přemístilo ven před hrad. Brána se s hlasitým bouchnutím zavřela. „Co je ti? Musím ti nějak pomoci.“ Dýchala tak mělce. Slábla každou chvilkou a já nebyl schopný se pohnout.