Manželem proti své vůli 47.díl

 Manželem proti své vůli 47.díl

Deris:

Držím Laju a nechci jí pustit. „Vždycky budu s tebou. Nikdy tě neztratím.“ Šeptal jsem jí utěšující slova a líbal jí do vlasů, ale sám svádím nelehký boj. Trhalo mě to uvnitř na kousky. Nikdy mě nenapadlo, že by mohla být tak křehká. 

Její srdce vynechávala údery. Dýchaní se zhoršovala každou chvíli. Nastala noc, kdy jsem se pokusil vyčarovat oheň. Nachystaná polena chytla na poprvé. Zůstávám s ní na okraji lesa, kde vidím na bránu hradu. Možná bych měl přinést nějaké léčivé lektvary, ale jak se dostat nepozorovaně dovnitř. Stala se z toho nepropustná pevnost, kam se nedostane ani myš. Její stav se nezlepšoval, i když jsem se dělil o svou kouzelnou moc. Asi to bylo málo. Chvíli se na mě dívala, než znovu zavřela vyčerpaně víčka. Usnula a já hlídal její spánek. Něco se s ní dělo, i když byla na pokraji sil do něčeho se vstřebávala její moc. Vycítil jsem slabé vlákno mizející daleko za čarodějný les. Opřu se o strom a složím si Laju do náruče.   

Kara :

Probudím se uprostřed noci ze snu. Viděla jsem v něm Derise a Laju.  Bylo to tak skutečné. Jako bych mohla natáhnout ruku a dotknout se jich. Mám o ně starost, co když se opravdu něco takového děje? Stačilo na to pomyslet a truhla u postele zazářila. Nejdřív jsem se lekla a hodila na sebe přikrývku, ale nakonec mi to nedalo.  Odkryju se a podívám se znovu. Světlo vycházelo z klíčové dírky. Spustím nohy na zem. Zašátrám v poličce a vytáhnu malý klíček. Trochu se bojím, když se mraky rozestoupily a noční oblohu osvětlil měsíční svit. Uklidnilo mě to na tolik, abych si dodala odvahu a otočila klíčem v zámku. Záře mě oslepila, když se do vzduchu vznesla lahvička od čarodějky Laji. Vznášela se mi před očima a sama se mi pomalu snesla do dlaní. Sevřu ji pevně, když přestala zářit. Místo toho se prolínaly odstíny barvy duhy, které tvořili písmenko po písmenku, až se seskupila věta. „Odnes mě Laje.“ Čtu si to nahlas, abych uvěřila, že se to opravdu děje. Ten sen byl opravdový. Došlo mi, že se musím ihned dát na cestu. Teple se obleču a přehodím šál přes hlavu. Obloha byla připravená na vítání nového dne. V dálce začínalo svítat a já  vyšla směrem, kam odešel Deris. Půjdu v jeho stopách.

Na kožené šňůrce se mi pohupovala malá lahvička. Její odlesky mi ukazovaly správnou cestu na úpatí hor. Vedla mě a dávala pozor na každý krok. Cítila jsem magii prostupující z ní ven. Musí to být hodně důležité, když si to schovala u mě v chaloupce. Vzpomenu si na útržky snu a přidám do kroku. Nevím jak daleko musím jít, ale nezklamu je! „Určitě ti donesu tuto lahvičku.“ Řekla jsem odhodlaně do větru, který má slova nesl dál. Slunce vyšlo a přehouplo se přes odpoledne. Nehodlala jsem zastavit a odpočívat. Něco mi našeptávalo, že když to udělám mohlo by být pozdě. Vděčím jí za život. Oplatím ti to.

Mraky pluly stejným směrem, když se slunce schovalo za horou. Zapadalo a svou vládu předalo měsíci a hvězdám. Moje šaty byli zaprášené od celodenního lezení po svazích a pohořích. Stále mě to hnalo vpřed a na cestu mi posvítil kouzelný lektvar. Magie se přelévala do unavených svalů a dodávala mi zpět ztracenou sílu, abych mohla pokračovat. Jindy bych se vyčerpaně složila k zemi, ale tohle bylo jiné. Necítila jsem ani hlad, či žízeň a pokračovala přes další kopec.

Při novém východu slunce se otevřel prostor a lektvar ukazoval na nedaleký les. Nikdy předtím jsem nebyla, tak daleko od domova. Sestoupila jsem ze svahu a prodírala se křovím. Pár škrábanců způsobených trním se ihned zacelilo a nenechávalo mě to na pochybách, že to je něco hodně cenného. Nesmím tě ztratit. Přidržela jsem si lahvičku na hrudi a šla dál. Vstup do lesa byl nepropustný, když lektvar zazářil stejným pronikavě zářivým světlem jako ten večer. Stromy ustoupily na stranu a utvořily širokou cestu. Trochu mě to děsilo, ale nakonec vstoupím a les se za mnou opět uzavře. Můžu jít dopředu, ale nemůžu se vrátit.  Tvořila se pěšina a vedla mě přímo skrze toto čarovné místo. Magie byla krásná, ale taky nebezpečná. Pomyslel jsem si, když se v lese nepohnul ani list. Zvěř i ptáci se této oblasti vyhnuly obloukem a nechávali divokou ničím nedotčenou přírodu. Znovu se ozval lektvar a vedl mé kroky přímo k bylinnému háji. Omamná vůně mě lákala vejít přímo doprostřed, kde byla krásná kvítí. Mohla bych se na moment zastavit.

Deris: 

Laja se nechtěla probudit. Pomalu ztrácím naději na její záchranu, když se vítr  přehnal okolo nás a zašeptal. „Určitě ti donesu tuto lahvičku.“ Laja se najednou po dni stráveném v bezvědomí usmála.