Manželem proti své vůli 48.díl

  Manželem proti své vůli 48.díl

 Zkoušel jsem předat zbytky své našetřené čarodějné síly Laje, ale přestala jí přijímat. Zřejmě tušila, že se jí snažím dát vše. Dokonce i svůj život, kdyby ho chtěla. Cítil jsem vyčerpání, ale nechtěl jsem se vzdát.

 Les jindy poklidný vpustil do korun stromů lehký větřík. Listy o sebe narážely a jejich šustění utvářelo melodii. Ševelily v ní slova, které nedokážu pochopit. Laja se pohnula a otevřela oči. Snažila se ze všech sil vydržet, jako by na něco nebo na někoho čekala. Mohl to být signál něčeho dobrého? Víc jsem jí podepřel. Dokonale mi pasovala do náruče a mohla se o mě opřít. Možná je to naposledy co Laju takto držím. V srdci se mi rozrůstala obrovská bolest a nahrazovala všechny hezké vzpomínky. Ničila a pustošila každý kout v mém srdci. Uvědomil jsem si, že bez Laji nedokážu žít. Pokud zmizí z tohoto světa budu jí následovat. Vezmu její ruku do své a lehce jí políbím. Jsem tvůj pomyslím na to a dobře vím, že to slyšela. „Musíš… být…. silný.“ Zlehka se usmála a zase se ponořila do říše snů. Stále jsem věřil, že se z toho nakonec dostane, když její hlava poklesla. „Neee. Vzbuď se! Lajo prober se. No tak nenechávej mě tady samotného. To nedovolím. Lajo! Lajo!!“

Rozklepaly se mi ruce. Vítr ustal. To naprosté ticho, které nastalo bylo nesnesitelné. Necítím její mysl. Vždycky se otírala o moje myšlenky a věděl jsem, že tam někde je. Nedýchala a srdce přestalo tlouct. Opatrně jí položím na zem vedle sebe. Spadané listí utvořilo okolo jejího těla kruh. Skrze slzy a zoufalství nevnímám okolí.  Nemůžu jí nechat jít samotnou. „Nemůžu tady zůstat sám.“ Šeptal jsem a hladil její vlasy. Pár pramínku Laje spadlo do obličeje. Odhrnu je na stranu. Možná jenom spí. Namlouval jsem si a znovu si k ní lehl. „Ochráním tě na další cestě.“

Skoro jsem zůstala na té pasece, kdybych nezaslechla Derise. Jeho křik se nesl celým lesem. V tom jsem si všimla, že se jeden z keřů klikatí ke mně. Jeho šlahouny se snažily dostat k lahvičce, ale naštěstí jsem ustoupila do stínu stromu, kam se nemohl dostat. Jakmile se to stalo obsah v lahvičce pohasínal. Slabí odlesk mě vedl, ale slábl. Bylo čím dál těžší se prodrat přes keře, které zůstávali na svém místě. Zřejmě moc vložená do lahvičky pomalu vyprchávala. Přeskočím malý přikop, kde protékal pramen, když uslyším další nářek. Na nic nečekám a rozeběhnu se k tomu místu. Pod nohama mi praskají větvičky. Já.. to nestihla. Uvidím Derise jak se sklání nad Lajou.

 „Bráško.“ Z lesa se vynořila Kara. Skoro bych jí nepoznal, kdyby nepromluvila. „Jdu pozdě.“ Uslzeným obličejem se na mě dívala. „Jak? Kde?“ Nechápu jak se dostala na tohle místo. Utřel jsem si několik slz. „Čarodějka Laja si u mě něco nechala. Myslím si, že to bylo hodně důležité.“ Vyprostím lahvičku ze šňůrky a podám mu ji. „Ještě před chvíli zářila.“ Mohlo by to být ono? Převracel jsem lahvičku v ruce ze strany na stranu. Po chvilkovém zaváhání odstraním špunt a přiložím Laje lahvičku k ústům. Pár kapek sjelo ze rtů a pokračovalo po bradě dolů na krk. „Takhle to nepůjde.“ Nevěděl jsem jak moc nebezpečné to je, ale stejně se napiju. Přiblížím se k Laje a políbím jí. Předám tekutiny z úst do jejich úst. „Je pozdě?“ Kara se na mě s obavou dívala a já propadal ještě do většího zoufalství a beznaděje, když se nic nestalo. Laja ležela na zemi a nejevila známky života.

Sestra mě objala a pevně držela, když jsem se zhroutil vedle studeného těla svojí ženy. „Je mi to líto Derisi. Měla jsem si pospíšit. Je to moje chyba. Odpusť mi.“Vzlykala mi na rameni. Snažila se uklidnit, ale nedařilo se jí to. Kladla si to za vinu víc, než já. Přitom za to nemohla. Díval jsem se na Laju a cítil, že to takhle nemůže skončit. Něco se určitě musí dát dělat. „Karo. Poslouchej mě.“ Zvedla hlavu a zadívala se mi do očí. „Co přesně se stalo? Řekni mi to od začátku.“ Kara se ode mě odtrhla. Vyndala malý kapesníček a osušila si slzy. Nabídl jsem jí trochu vody. S vděčností se napila. Všimnu si odtrhnutého lemu šatů a zaprášených bot. Musela sem jít téměř bez přestávky. Drobné oděrky a škrábance od okolních keřů byli ještě čerstvé. Co se to vlastně stalo?

„Jednoho dne mi přistála v chaloupce bedýnka. Obsahovala několik léčivých lektvarů. Mezi nimi byl tenhle.“ Ukázala na zvláštní lahvičku, kterou jsem držel v ruce. Když jsem jí vyndala začala zářit a bylo na ní zobrazeno srdce. V ten moment se ozval hlas se vzkazem, abych jí dobře schovala a hlídala. Před dvěma dny mě vzbudila. Svítila a střídali se v ní barvy duhy. Její třpyt mě vedl, až sem. Dokonce mě to vyléčilo. Nepotřebovala jsem jíst ani spát. Zřejmě je uvnitř nějaké kouzlo dokonce jsem necítila únavu a pokračovala, až sem. Před malou chvíli ještě zářila a ukazovala mi cestu.“ Sklonila smutně hlavu a řekla. „ Chránilo mě to. Stromy se rozestoupily a zase vracely na své místo.“

„Co si to právě řekla? Stromy ti udělaly cestu?“ Přikývla. „Nic nemůže mít takovou moc. Je to snad její magie uzavřená v prostoru. Proč teda nefunguje?"