POVÍDKYODKAT

Dan: Zase jsem musel usnout. Protřu si unavené oči a pomalu se posadím na kraj postele. Vezmu si ze stolku další prášek, ale sklenice   je prázdná. Diana mi tu nic nenechala. Zaposlouchám se, kde je, ale nic neslyším. Nakonec se vykutálím z postele, abych došel do kuchyně. Sotva se mi daří jít trochu rovně a co chvíli zavrávorám. V ruce držím sklenici a soustředím se na chůzi. „Diano?“ Zkusím jí zavolat, ale neodpověděla. Proč mám pocit, že utekla? Konečně se dostanu do kuchyně propojené s obývacím pokojem, kde se můžu víc porozhlédnout. Má to tu moc hezký, ale pro jednoho je to velký. Řeknu si a pohledem zůstanu viset na jedněch dveřích. „Diano? Jsi tam?“ Zkusím to znovu, ale přitom vím, že tu jsem sám. Dosednu na židli a snažím se pochopit co tady vlastně ještě dělám? Měl bych zmizet a to hezky rychle. Přece to řekla jasně. Nechce se mnou nic mít. Je to tak těžký pochopit Dane? Přemýšlím o posledních dvou dnech, které mi uštědřili další ránu. Všude vidím Dinu a v...

  Ril: Během spánku sebou Ren několikrát hodil. Myslel jsem, že je to únavou, dokud se neukázali tmavé stíny v čele postele. Tam, kde byli se lidem zdála noční můra. Nebyla obyčejná, ale jako živá. Každý okamžik zažitý ve snu se podepisoval i na těle. Pustošil duši a ničil hezké vzpomínky. Sepjal jsem v rukou amulet a odříkal starověký text v rodném jazyce.

  Patrik: Probral jsem se pozdě odpoledne. Zase mi bylo špatně po alkoholu a žaludek protestoval kvůli hladu, jako bych to nevěděl a udělal to znovu. Sotva se dostanu do koupelny a pustím sprchu. Je jedno, že mám na sobě oblečení a nechávám po sobě stékat vodu, která mě trochu probudila z mlžného oparu způsobeného alkoholem. Vzpomenu si na páteční den a na to jak se v sobotu ráno rozhodla odejít. Ta sprcha docela fungovala, abych si pročistil hlavu. Nakonec se rozhodnu zavřít kohoutek a převléct se do suchého. Prádlo hodím do pračky a zapnu program.

Ren: Nerik , ač nerad opustil skromný příbytek a nechal mě s tím zvláštním mužem o samotě. Sundal ruku z moji hlavy a já si všiml zakřivených prstů, které značili dlouhá léta zkušeností s bylinami a léčivými kořeny. Nahnědlá barva na konečcích prstů byla dávno jeho součástí. Vypadal přísně, ale přitom každý jeho pohyb byl dokonalý a jemný. Skoro jsem necítil, jak se snaží ulevit bolavému kotníku a vnímal, jak bolest ustupuje. Jeho ruce uzdravovaly pouhým dotekem. „Jste mistr ve svém oboru.“ Snažím se navázat hovor, abych se něco dozvěděl, ale on zarytě mlčel. Otočil se ke stolu, kde byli různé sáčky se sušenými bylinkami. Pár jich hodil do hmoždíře, který vzal   do ruky a sedl si. V tichu bylo slyšet jen tření o kámen, jak se mlely na padrť. Jeho černé oči zaměřené na mě ani nemrkly. Šedé řídké vlasy a bradka sahající pod hrudník ho dělala přísnějším, než ve skutečnosti byl.