Řetěz moci Irián 40. díl

 

Ril:

Během spánku sebou Ren několikrát hodil. Myslel jsem, že je to únavou, dokud se neukázali tmavé stíny v čele postele. Tam, kde byli se lidem zdála noční můra. Nebyla obyčejná, ale jako živá. Každý okamžik zažitý ve snu se podepisoval i na těle. Pustošil duši a ničil hezké vzpomínky. Sepjal jsem v rukou amulet a odříkal starověký text v rodném jazyce.

Stíny pozvolna mizeli a Ren se uklidnil. „Odpočívej.“ Zašeptám a chci se věnovat bylinkám, když se začne znovu třást. Tentokrát silněji. Přiblížím se, abych mu mohl propůjčit amulet, ale okamžitě ucuknu, než to stihnu udělat. Okolo něj se seskupila síla. Vycházela z jeho těla a chránila ho. Dokonce ani šaman jako já se nemohl přiblížit. Je to opravdu dědic, na kterého celé věky čekáme? Zamračil jsem se a nevěřil. Za celý svůj život mi pod rukama prošlo hodně lidí, včetně budoucích  a minulých vládců, které jsem léčil. Nikdo z nich neměl, tak silnou podporu Iriánského květu jako Ren.

V ten okamžik, v tu proradnou chvíli se ukázala. Viděl jsem dvě verze budoucnosti. Může to znamenat štěstí a nebo zkázu Iriánu. „Musíš si vybrat sám.“ Otevřel oči, které ukazovaly prázdnotu a beznaděj. „Jak dlouho jsem spal?“ Vyptával se a snažil se posadit. „Dvě hodiny. Tvoje tělo je silné a brzo bude zdravé.“ Otočím se zpět k bylinám a pokračuju v třídění a vázání pytlíků, aby se znovu nesmíchali. Nehodlám mu sdělit ani jednu z budoucích pravd, protože jedna z toho je nakonec lež.  „Kde je Nerik?“ Ril se na mě zamračil ještě víc. „Někde se fláká. Toho poslat pro sníh, tak přinese vodu.“ Neodpustil si rýpnutí. Konečně se mi podařilo posadit, abych viděl co dělá.

Ril si toho všiml a začal vyjmenovávat, „Na nachlazení, ten je na horečku a támhle na bolest břicha.“ Přehraboval sáčky naplněné bylinami. Teprve teď jsem se víc rozhlédl po skromném domku. Vše bylo vytvořeno buď ze dřeva a nebo kamene mimo kovového kotlíku postaveného na ohni, který uhasínal. Ril vstal a přidal jedno polínko, které začalo doutnat. Ještě teď vidím jasné útržky snu překrývající realitu. Byli v něm lidé a přátele co znám od doby svého dětství. Všichni se na mě upínali a nakonec se otočili a odcházeli. Viděl jsem jejich konec a nemohl se pohnout z místa, abych někoho z nich zachránil. Nikdo nebyl ušetřen a já zapadal do bahna, které se pode mnou propadalo čím dál hlouběji.

Vůně se linula z kotlíku a uklidňovala mou rozbouřenou mysl. Ril znovu vstal a přihodil další kus dřeva. Zůstal ke mně stát zády a začal promlouvat, aniž by si to uvědomoval. „Tvoje cesta se právě dvojí,  jen jedním směrem se můžeš dát. Zapomeň na hořkost a spravedlivě rozhodni co si zvolíš. Padlo mnoho lidí, ale může jich být ještě víc. Staň se spasitelem nebo vyhnancem. Buď pro lid vůdcem a nebo zůstaň sám. Zapomeň na Irián a nechej ho v cizích rukou. Zbav se moci co tě tíží na prsou a nebo jí využíj do poslední kapky.“ Myslím, že neví co mluví, ale pořád pokračoval. „ Tvoje flétna ti jednoho dne zachrání něco cenného, ale do té doby ji chraň vlastním tělem. V rukou někoho zlého bude páchat zlo. Synu Kreana najdi svůj cíl dřív, než bude pozdě.“ Vnímal jsem každičké slovo i písmeno, které Ril vyřkl. Jeho hlas burácel do doby, než se sesunul na dřevěnou lavici u okna. Podíval jsem se na něj. Jeho oči byli překryté bílou blánou. V ten moment mě to napadlo. „Proroctví.“ Ril se vzpamatoval a oči zčernaly jako uhel. Přejel si rukou po vrásčité tváři a vzdychl. „Tohle se mi nestalo hodně dlouho. Musíš se brzo rozhodnout, už nemáš moc času.“ Zůstal sedět a prohlížel si rozklepané ruce. Možná je mnohem starší, než ve skutečnosti vypadá. Z úvah mě vytrhl hluk venku. Opatrně vstanu a otevřu nedaleké dveře. Naskytl se mi pohled, který mi po dlouhé době vykouzlil úsměv na tváři.

Nerik běhal okolo domků a snažil se polapit zajíce. „Řekl bych, že zajíc má na vrch.“ Přidal se Ril a opřel se o chatrné zábradlí na malé verandě. Lidi se shlukovali a pozorovali závod, kdo z koho. „Mám ho!“ Nerik se pyšnil znovu uloveným zajícem. Odevzdal ho muži se zástěrou a zamával na nás. „Pane Rene. Konečně jste vzhůru. Budete mít skvělej oběd.“ Radoval se a máchal rukama. To upoutalo pozornost lidí, co se seběhli. Prohlíželi si mě a ukazovali prstem. Odvrátil jsem se a zašel zpátky do domku. Nemohl jsem vydržet jejich smutek a následnou naději, kterou jsem zahlédl v každém z nich. Oni věří, že něco dokážu, ale já nemám nic.

 

Mari a Arian:

„Rychle tudy. Mari no tak. Musíme se jim ztratit z dohledu. To, že nás pustil jim brzo dojde. Ziel nikoho nenechá, aby mu utekl snadno.“ Jakmile jsme byli o kus dál znovu jsme se převlékli z oděvu stráží. Arian mě chytil za ruku a táhl přes půl města. Ta cesta mě vyčerpávala, ale na druhou stranu se tady nemůžu zastavit. Nechci, aby nás chytili. Co chvíli mě nutil běžet a schovávat se na takových úzkých místech, že se sotva nalepil do výklenku, aby mě neumačkal. „Promiň.“ Zašeptal těsně u ucha a já znovu cítila, jak jsem z něj nervózní. Tohle pokračovalo ještě několik ulic. U jedné polorozpadlé budovy zastavil, rozhlédl se a rázně zaklepal na dveře, které ztěží držely v pantech. „Vypadněte. Není tu jídlo ani voda, jenom smrt číhá okolo.“ Ozval se chraplavý hlas. Každý by se ztratil, ale Arian mu odpověděl. „Naděje umírá poslední. První je odvaha.“