Řetěz moci Irián 45. díl
Tohle mi dalo zabrat. Prakticky se s tím píšu několik dní a nemohla jsem se pohnout. To je tak, když po x té chytím rýmu od synovce. Doufám, že ve škole tolik bacilů nebude :D protože to co natahal ze školky, kterou jde ještě následující týden za to by si už zasloužil metál :D
Povídka obsahuje nudný díl s kopou chyb, tak pěkné čtení z Iriánu nebo vlastně Nariánu :D
Řetěz moci Irián 45. díl
Paní Helen:
Procházím se sama zahradou a dívám se na květiny známé i
mě neznáme. Jejich vůně mě unáší do vzpomínek, kdy byl Irián v plném
rozkvětu. Pohladím květ růže a pokračuji dál, kde se nacházela lavička. Sednu
si a ponořím se do posledních dnů strávených v zemi Nariánské.
Znovu přemýšlím o této krajině a lidu, který byl tak
houževnatý. Nejdřív byla tato země nepřátelská, než poznali moji dobrotu a
chovali se ke mně s úctou. Dokonce i Finriel prohlašoval, že jsem hodna
stát se jejich královnou a stále byl po mém boku. Nevím, co si myslel, ale
pořád se snažil, abych se tu cítila v bezpečí a vítaná. Jako by tušil, čím
jsem si musela projít. Nejdřív jsem si nemohlo odpustit, že se vzdávám, tak
snadno a propadám novým citům a jistotě, kterou mi Finriel projevoval.
Vzpomněla jsem si na Kreana a do očí se mi nahrnuly slzy. Stýská se mi po tobě.
Vzdychnu si do nočního studeného vzduchu. „Má paní.“ Objali mě pevné paže
Finriela a bradu zabořil do mých vlasů. Nevím, jak to dělal, ale vždycky se mi
ulevilo, když byl na blízku. Vlastně si jsou dost podobní. Jeho povaha, důvtip
a to, že mě dokázal rozesmát. Možná mi ho poslal Krean, abych nezůstala sama?
To by dost vysvětlovalo. „Mohu
s vámi zůstat?“ Věděl co potřebuju, ale dnes není ten správný den. „Ráda
bych byla sama pane Finrieli.“ Odmítnu a vidím jak se tiše vzdaluje se slovy.
„Jak si přejete.“ Nezahlédnu jeho zklamanou tvář, když zmizel u branky vedoucí
na dvůr.
Finriel vládce Narianu:
Měl bych být trpělivější a dopřát Helen čas. Nabádal jsem
se a mohl se zbláznit z toho, jak mě od sebe pořád odháněla. Byli chvíle,
kdy se smála. Vypadala šťastná, ale to trvalo vždycky, jen pár okamžiků, než jí
po tváři přelétl bolestivý výraz. Věděl jsem, že musí myslet na syna.
V jejich očích byl vidět strach a obavy. Dostanu se, až k hlavní
bráně města. Stráž hlídá děti hrající si kousek za bránou. Dívám se, jak vesele
skáčou ve vysoké trávě, která se tady oběvila právě díky Helen. Jen pár
vyvolených znalo pravý důvod, proč se tak stalo. Všiml jsem si, že je jí zase o
trochu víc. Pomalu rostla dál směrem k poušti, ale písku se nedotkla, jako
by se bála. Možná se, až moc podobala citům Helen a zračilo to její obavy.
„Pane. Pane počkejte.“ Běželi ke mně děti a volaly, abych neodcházel. Zastavím
se a čekám, až doběhne i ta nejmenší, která byla celá uřícená, jak spěchala. „Podívejte.
Kvetou.“ Malá holčička mi podávala kopretinu narůžovělé barvy. „Bude to tak
napořád? Chci si hrát v trávě a nechávat se šimrat po tvářích tou velkou trávou támhle.“ Ukázala na
kopeček, kde ještě včera nic nerostlo. „Je krásná stejně jako ty.“ Cvrnknu
holčičku na nose kopretinou. „Porostou stejně jako já?“ Její zvědavost neznala
konce a ostatní větší děti se začali smát. „To nezáleží na mě, ale na paní
Helen.“ Natočila hlavu a dala si ruku na bradu, jako že usilovně přemýšlí a
najednou zvedla důležitě prst. „Budete si brát tu hezkou paní co jste našel? Má
vás ráda.“ Jak tohle věděla jsem netušil. Já sám tápal a nemohl zjistit na co
Helen myslí. Byla pro mě hádankou. Stejně jako to, co se jí muselo stát, že
přešla celou poušť. „To by mě musela chtít cvrčku. Běžte domů je pozdě.“ Rozehnal
jsem je do svých domovů a zjistil, že ta holčička zůstala.
„Copak?“ Dřepnu si, abych viděl do těch zářících dětských očí plných zvědavosti. „Kdyby vás neměla ráda neusmívala by se. Viděla jsem ji. Vážně. Dívá se vždycky, když se otočíte.“ Tohle mi vyloudilo úsměv na tváři a dodalo novou odvahu, abych nepřestával a stále jí byl na blízku. „Kdo myslíte, že vám poslal mastičku na tohle.“ Ukázala na malou skoro zacelenou ranku od říznutí dýky. „Ta paní byla u babičky a koupila mast a hrozně rychle pospíchala zpátky, aby vám to ošetřili včas. V ten den ty kytky najednou vyrostly a rozkvetly.“ Zůstal jsem chvíli mimo a začínal si uvědomovat, že věřím slovům malého dítěte. „Ty..“ Začal jsem se smát a dítě vzal do náručí a točil se s ní v kruhu. „Děkuju Cvrčku.“ Položím dítě na zem a rozeběhnu se na panství. Helen byla pryč, když jsem se tam dostal. Měl bych počkat do zítřka nabádám se a přitom mířím přímo do jejího pokoje. Zůstanu stát před dveřmi.
Zlehka zaťukám. „Spíte?“
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)