Okno za mřížemi 1.díl

 Přináším novou povídku. Zatím nevím, jak často jí budu vydávat. 

Okno za mřížemi

Tom:

Několik dní hlídám tohle divný místo. Vždycky, když toho chlapa vidím mám zvláštní nutkání něco udělat, ale šéf byl pryč a nenechal žádné další rozkazy. Prostě jsem schovaný a dávám pozor co se kde děje. Celá tahle situace byla divná. Vždycky, když mi naskočila husí kůže znamenalo to předzvěst nějaké pohromy. 

 

Pohřeb ženy skončil a těch pár lidí co přišlo ani muži nekondolovalo. Dívka stojící po jeho pravici stále plakala. Její tvář byla bledá, jako by se potýkala s nemocí. Vlastně je to poprvé co mimo něj vidím někoho z domu venku. Byli odříznuti od světa a nikdo ne nemohl dostat blíž, než k vratům. Čekal jsem, že jim je někdo otevře. Místo toho muž vytáhl z kapsy svazek klíčů a odemknul vrátka, jejichž zámek zavrzal jak při odemknutí, tak při opětovném zavření a zamknutí. 

 

Dům byl po celou dobu tichý. Zřejmě služebnictvo dostalo volno, když jejich paní zemřela. Uvažoval jsem a pozoroval dál.  Poslední pokoj nahoře ozářilo světlo a já si všiml, že okna tam  mají mříže. Měl bych se vrátit a brzo ráno se tu zase  porozhlédnout. Chci odejít, když se okno maličko pootevře. Byla to úplně malá škvírka, kde jsem zahlédl drobnou ruku. Někdo vyhodí něco ven a rovnou zase zabouchl. Bylo to kousek od mého úkrytu, že by o mě věděli? Pochybuji, ale zvědavost byla silnější. Pro mě jsou tyhle překážky hračka. Rozeběhnu se a  přeskočím plotek s ostnatým drátem a držím se při zemi.  V jednu chvíli dokonce zalehnu, abych se neprozradil a dál se nenápadně plazím na dvůr. Vezmu do ruky malou dřevěnou trubičku, v které byl papírek. Co nejrychleji se vrátím za keře a rozbalím ho. „ Zachraň mě.“

 

Zadívám se na okna s mříží, když se světlo začne houpat ze strany na stranu. Na zdi dopadají stíny. Jeden patřil ženě a druhý muži. „Ty couro!!! Myslíš si, že mi utečeš? Já tě nikdy nenechám jít.“ Muž řval, aniž by si uvědomoval, že je to slyšet, až na zahradě a já mohl vše vyslechnout. Ozvala se rána a ženský pláč. Byl to doslova nářek, který  trhal srdce na kousky. „Mrcho!! Já tě dostanu.“ Následovali další rány. Došlo mi, že jí zřejmě něčím mlátí. Chtěl bych pomoct, ale šéf byl pořád pryč a nedal mi jiný rozkaz. Tohle nesmím zkazit, jinak mě a mou matku vyhodí na ulici. Byla to poslední šance, kterou mi dal, než odjel. „Seš stejná jako tvoje matka!“ Ozvalo se a víc jsem neslyšel. Venku začal foukat silný vítr měnící se ve vichřici, kterou doprovázel silný déšť.

 

Utekl jsem pod nedaleký přístřešek pro lesní zvířata. Znovu rozbalím papírek a posvítím si na něj baterkou. Teprve teď si všimnu, že je psaný červenou barvou. „To je… krev.“ Dojde mi a vím, že nemohu ztratit ani minutu. Něco mi říkalo, že pokud se tam nevrátím bude pozdě. Sice jsem šéfovi slíbil, že už to neudělám, ale tohle je úplně jiná situace. Nemůžu váhat a nechat to být jako bych nic neviděl a neslyšel. Rozeběhnu se zpátky, aniž bych měl připravený plán a počkám další hodinu. Troch use ochladila a dům byl zakrytý podzimní mlhou. Prakticky mě to skrylo před zvědavýma očima a já se dostal ke zdi domu. Pokračuju k zadnímu vchodu a vytáhnu svazek paklíčů. Ještě, že jsem je nevyhodil. Tušil jsem, že se někdy budou hodit. Vzpomenu si na slib šéfovi, že už nic neukradnu ani se nikam nevloupám a bez zaváhání rychle odemknu starý zámek. Vkradu se dovnitř a posvítím si baterkou. Věci v domě byli opotřebované a plné prachu. Usoudil jsem, že tenhle obrovský dům asi žádné služebnictvo mít nemůže a pokračoval k točitému schodišti na chodbě. Musím se nějak dostat nepozorovaně na druhou stranu.

 

Moji tichou chůzi komplikovaly parkety, které s každým krokem vrzaly a nebo lupaly pod mou váhou. Na schodišti to nebylo o nic lepší. Vypadalo jako zadní schodiště pro služebnictvo. Bylo plné prachu a pavučin, jak po něm dlouho nikdo nešel. S takovou mě brzo chytí.