Okno za mřížemi 2.díl

 Tom: 

Každá minuta mi připadala jako věčnost, než se mi podařilo najít ty správné schody vedoucí do druhého křídla domu. Stále vnímám každičký jiný zvuk orážející se od starých stěn, abych nenatrefil na toho dědka.  Možná to byla chyba, ale pokud to neudělám dneska, tak jindy nebude příležitost. Můj šestý smysl se nikdy nepletl, když jsem konečně dorazil ke dveřím vedoucím do pokoje ve věžičce. „Tohle jsem ještě neviděl.“ Řeknu potichu, aniž bych si uvědomoval svá slova. Okolo velkého madla byla petlice. Ztrácela se pod několika různými řetězy. Na nich se pohupovaly čtyři železné zámky. Znovu vytáhnu svazek paklíčů a dám se do práce. Sem tam zacinkaly řetězy o sebe, když jsem je postupně sundával tak se za dveřmi  něco pohnulo. Slyším škrábání na dveře, jako by tam byla zavřená kočka, ale já vím, že je to člověk. Sundám poslední řetěz, kde se odkryl další dvojitý zámek od dveří. Byl dost starý a rezavý, než konečně povolil. Poradím si i s ním a snažím se otevřít, alespoň kousek dveří, abych viděl dovnitř.  

Ležela bezvládně opřená o dveře. Trochu víc zaberu, aby se mi podařilo dostat dovnitř. Dívám se na tu spoušť, která byla napáchána na jejím těle. Nebylo místa, kde bych si nevšiml nějaké modřiny a nebo podlitiny. Potrhané šaty, které měla venku byly nasáklé potem a fleky krve naznačovali další zranění. Jak mohl tohle udělat? „Vzbuď se. Musíš odsud, aby ses dostala do bezpečí. No tak.“ Mluvím na ní a zlehka jí podepřu, abych jí ještě víc neublížil. Všimnu si otlučeného prkna opřeného u dveří. Bylo skoro hladké jako by ho opracoval stroj a nebo s ním někdo do něčeho denně mlátil. „Musela jsi to mít hodně těžké.“ Šeptám jí do ucha a čekám, až se vzpamatuje. Položím ruku na čelo a zjistím, že má horečku. Nemůžeme tady zůstat.

Uplynulo několik dalších minut a konečně pohnula hlavou a otevřela oči. Z jejich vyschlých rtů vyšli jen dvě slova. „Zachraň mě.“ Vezmu jí za ruku a pomůžu vstát na rozklepané nohy plné modřin. Všimnu si, že má odřené prsty na rukou a na špičkách rozdrbané do krve. Podívám se na dveře a vidím staré i nové hluboké rýhy. Musela to dělat každou noc v naději, že sem někdo příjde pomyslím si. „Vezmu tě na bezpečné místo. Už ti nikdo neublíží.“ Slibuju a podepřu j , abychom mohli vypadnout z tohohle hnusnýho místa. Co nejdál od jejího otce. Byla slabá, ale každý další krok byl pevnější a jistější, když poznal, že se snažím, dostat jí pryč.

Tebe jsem nemohl zachránit, ale tuhle dívku určitě zachráním. Při představě, že musela trpět úplně stejně se mi udělalo zle. Všechen ten vztek i beznaděj nějak pomoci se ve mně vzdouval. Měl bych toho chlapa hodit do toho pokoje a vyhodit klíč, aby okusil jaké to je. Přitom jsem cítil, že je to málo. Tohle mohla být jeho čtvrtá oběť, kdybych nezasáhl. Určitě mi šéf vynadá, ale nakonec uzná, že to bylo správné rozhodnutí. Konečně máme živého svědka. Za to co udělal se bude smažit v pekle. Šéf ho chce dostat před soud, ale kdyby to bylo na mě vůbec bych mu tu šanci nedal. Je to zrůda!

Trochu se mi uleví, když se dostaneme dolů a projdeme starou kuchyní. „Ještě vydrž, už tam skoro jsme.“ Byla vyčerpaná i z tam krátké chůze. Konečně za náma zamknu postraní vchod a vezmu jí na záda. Opatrně se proplížím přes zahradu a pomůžu jí přelézt plot, aby si neublížila ještě víc. Během chvíle zmizíme z dohledu.  Měsíc pomalu mizel a na obzoru se rýsovali první paprsky.

Les nám poskytl úkryt. Nechci, aby nás kdokoliv viděl. Nesmíme po sobě zanechat žádné stopy. Pořád si to připomínám a běžím dál po známé cestě, kde jsem nechal auto. Dám jí na zadní sedadlo a přikryji dekou. Moc dobře si pamatuju, že je tu několik kamer v okolí. Otočím se dozadu. „Musíš to vydržet brzo budeme na místě.“ Deka se chvěla, jak s ní lomcovala horečka. Vezmu mobil a zmáčknu dvojku. „Mami. Budeme mít hosta.“ Zavěsím, abych nemusel poslouchat kázání a věnuju se řízení.