Řetěz moci Irián 49. díl

Helen:

Nemohu se soustředit na nic, než na Finriela. Ráno bylo stále daleko a já věděla, že neusnu. Vstanu a obléknu se. Procházím se po pokojích a předsíních vedoucích  do další části rozlehlého sídla rodu Narián. U některých obrazů jsem zůstávala chvíli stát a prohlížela si každý tah štětcem a volené barvy. Měli v sobě tolik citu. Věděla jsem, že dál bych jít neměla, ale stejně se pohnu k dalším dveřím. Byli jiné. Vyřezávané znaky země a na obouch stranách byl pověšený erb. Pohladím každý vyrytý záhyb a chci se dostat za ně. Byli to pokoje Finriela. Pána města a dalekosáhlé pouště vedoucí do Iriánu. Měla bych zaklepat? Co, kdyby mi neotevřel? Rozmýšlím se a váhám. Stále se trochu bojím otevřít své srdce, ale při pomyšlení, že bych nikdy neviděla svého syna Rena a nebo Finriela se mi rozbušilo srdce ještě víc. Byla to nějaká doba co mě Krean nechal na světě samotnou. Provázel mé kroky a dával pozor, abych se bezpečně dostala právě sem. V určitém bodu cesty, kdy jsem se na poušti točila dokola a netušila kam jít jsem cítila jeho přítomnost. Daroval mi odvahu a útěchu pokračovat dál v životě bez něj. „Nikdy nezapomenu Kreane.“ Vyslovím to, tak lehce. Přitom to rozhodnutí se zdálo těžké, než se v mém životě ukázal Finriel.

Zaklepu a čekám u dveří. Nic se nehnulo zřejmě tvrdě spal na rozdíl ode mě. Zkusím to znovu a tentokrát silněji. „Hledáš někoho?“ Leknu se známého hlasu a otočím se. Přede mnou stál velice smutný muž, který trpěl. Stačil jeden pohled a nemohla jsem to snést. „Odcházíš?“ Zeptal se a chtěl se odvrátit, když si všiml, že mám šaty, v kterých jsem se bezpečně dostala, až sem. „Počkej.“ Chytím ho za loket a donutím se na mě podívat. Ruku mu položím na tvář a přejedu po neoholeném strništi. Uvnitř sebe byl raněný a nesmírně trpěl. Každá vráska na jeho obličeji mi to potvrdila. „Nedívej se na mě nebo ti znovu podlehnu.“ Vylovil někde z hlouby duše a odcházel do pokoje. Ze zadu Finriela obejmu. Strnul a chtěl moje ruce rozpojit a setřást, ale já se tak snadno nedala. „Nemusíš se na mě dívat, ale chvíli poslouchej.“ Neochotně zůstal svázaný v mém náručí. „Dobře.“ Jeho hlas ještě zesmutněl. „Jsem Helen. Jedna z žen Iriánského lidu a mám syna Rena. Jeho otec před nějakou dobou zemřel a mě se zhroutil skoro celý svět. Jediná naděje byl pro mě můj syn a země Irián, proto se Iriánský bůh rozhodl zachránit mou duši a poslat na dalekou cestu. Nikdy bych nevěřila, že zrovna tady najdu znovu štěstí. Pochopím pokud nebudeš chtít pomoci Irián chránit, ale syna tam nechat nemohu. Mohl by od teď být i Narián našim domovem Finrieli? Chci být s tebou.“ Finriel stisknul moje ruce těma svýma. „Budu pro tebe nejlepší manžel a otec tvému synovi.“ Finriel se otočil a zlehka mě políbil na čelo. V tu chvíli vycházelo slunce a zasvítilo do okna, kde jsme stáli. „Miluji tě Helen.“ Čekal, až odpovím stejně, ale místo toho se podívám ven. „Tam najdeš mou odpověď.“

Finriel mi políbil ruku a podíval se. „To je .. zázrak.“ Očima pozoroval každý kousek trávy, který rychle rostl. Celá vyschlá pláň se zelenala a sem tam bylo vidět rozkvétat různé květiny. „Pojď rychle.“ Popadl mou ruku a běželi jsme oba k bráně. „Rychle otevřete.“ Stráže spustili mechanizmus a brána se otevřela. Kdokoliv si všiml té nádhery musel se zatavit a kochat něčím co předtím neměli možnost vidět na vlastní oči.

Najednou se zem trochu zachvěla a kousek od místa, kde jsem stála s Finrielem se začal písek propadat. Utvořil menší strouhu, ve které se najednou začala hromadit voda napříč celou pouští. „Já to věděla. Má ho ráda.“ Poskakovala malá holčička a radovala se z každého stébla. Finriel se na mě zadíval. „Kdy si mě vezmeš Helen?“ Dychtivě očekával mou odpověď.  „Chci, aby mě syn doprovodil k oltáři. Počkáš do té doby?“ Finriel přikývl a dodal. „Vyrazíme co nejdřív. Povedeš nás do Iriánu. Určitě se brzo setkáte to ti slibuji.“

Po několika dnech příprav se konečně vracím do své země...