Okno za mřížemi 4.díl

Mamka se pořád chtěla hádat, i když jsem si myslel, že jsem neprovedl nic strašného. Rozhodně jsem se nepokusil něco ukrást jako tomu bylo dřív a ještě Janu zachránil. Podíval jsem se směrem k autu, které bylo totálně zasrané od bahna. Alespoň nás nikdo nevysleduje, když nebyla vidět ani značka. Teprve pak si mamka všimla, že nejsem sám, Jana opatrně vylezla z auta. Pořád se celá chvěla a nevypadala v pořádku. Rány a podlitiny se trochu víc podbarvily do fialova. Na její světle bílé pokožce vynikaly o to víc. Měla kruhy pod očima z nevyspání a sotva se držel na nohou. Přirovnal bych jí k živoucímu zombíkovi, ale vlastně to bylo dost smutný. Za jiných okolností bych se tomu smál.

„Slečno jste v pořádku?“ Vyptávala se mamka, když si všimla četných modřin. „Ano.“ Byl to vyčerpaný a slábnoucí hlas Jany, který se na víc nezmohl. Škobrtla na malém chodníčku před domem a já ji včas zachytil, než spadla. „Jano. Seš v pořádku?“ Měla zavřené oči a pravidelně oddechovala. Mamka se naklonila, aby jí zkontrolovala. „Odnes jí dovnitř do ložnice. Myslím, že vyčerpáním usnula, až se vzbudí bude jí líp.“ Nesu Janu do šéfova pokoje. Byl to jediný volný pokoj dokud se nevrátí. Vlastně byl pryč déle, než jindy.  Mamka dala stranou peřinu, abych jí správně uložil. Pak jí celou zakryla. „Přines teplou vodu a žinku. Jo a taky ručník z koupelny.“ Volala na mě zpoza dveří.    

„Co se ti stalo holka? Kdo ti ublížil?“ Vzala jsem jí za hubenou ruku plnou oděrek. Na jednom místě měla skoro zahojenou ránu. „Tady budeš v bezpečí. Nikomu nedovolím, aby ti cokoliv udělal. Pěkně spi a já se o tebe postarám.“ Donesl jsem potřebné věci a mamka mě vyhodila za dveře. Prý to není nic pro malé kluky. Asi jí nedošlo, že mi je za pár týdnů osmnáct. Chtěl jsem kopnout do dveří, ale nakonec si to rozmyslím, když si uvědomím, že by to Janu vzbudilo. Muselo jí to vyčerpat. Dojdu do kuchyně a luxuju ledničku dokud nejsem plný. Sám se vplížím pod deku dokud po mě mamka něco nechce a usnu. Několik dnů v keřích na hlídce a probdělá noc si vybrala svou daň i u mě.

„Co ti to provedli holčičko?“ Namočím žinku a utřu jí nejdřív obličej. Trochu se pohnula, když zavadím o šrám pod levým okem a rýsující se modřinu okolo. „Ššš to bude v pořádku. Nejdřív to musíme vyčistit a pak ošetřit. Mám to v malíku byla jsem sestra v nemocnici, tak se nemusíš bát.“ Pořád potichu mluvím, aby se nebála. Vím, že v těchto případech vnímají v podvědomí každé slovo. Poznají pokud by se měli znovu někoho bát a to je stresuje.  Divím se, že nemá větší trauma. Docela brzo se uklidnila a nechala mě pokračovat dokud nebyla celá ošetřená. Nedokázala jsem nebrečet, když jsem si uvědomila co vše musela vytrpět, aby ty rány vypadali, tak ošklivě. Někde měla třísky, které opatrně vytáhnu pinzetou. Naštěstí neměla velké rány, aby se musely šít. Dokončím to nejnutnější a nechám jí. „Pěkně spi něco dobrého ti uvařím.“ Ze snu se trochu pousmála. Možná přeci jenom ten můj kluk k něčemu je, ale to auto krást nemusel. Však já mu ještě zatopím. Odnesu lavór zpátky a ručník hodím do špinavého prádla. Vyjdu na chodbičku a všimnu si toho lenocha jak si v klidu spí na gauči. Ani se nesnažil schovat! „Ty lumpe.“ Brouknu k němu a nechám ho spát. Vím, že úkoly od našeho pána nejsou jednoduché a pustím se do vaření. Během chvíle v kuchyni voní pečící se maso a chystám na polévku. Měla by sníst nejdřív něco lehčího. Podle toho jak vypadala by mohla pevnější stravu vyzvracet. Za to to moje zlobivé kvítko by sežralo celou krávu. Pomyslím si a dám na plotnu další hrnec, aby zbylo něco i na zítra. Otevřu ledničku a zjistím, že ten holomek vyžral samé dobroty a kus šunky. Však počkej zítra. Nechám tě vyprat tu horu prádla co jsi tam naházel.

Za okny se pomalu stmívalo, když se Tom probudil. Určitě měl někde radar, kdy přesně se vzbudit na jídlo.  Rovnou sednul ke stolu a nabral si velký kus masa. Jako bych to nevěděla. Chtěl něco říct, ale přes plnou pusu mu nebylo rozumět. Silou to spolknul, až se zakuckal. „Ty tele. Tady.“ Podávám mu sklenici s vodou. Dlouze se napil. „Jak je Janě? Bude v pořádku?“  Nabral si další kus a pokračoval v likvidaci dalšího jídla. „Ano, jen potřebuje čas, aby se vzpamatovala. Určitě to bude trvat, než se vyléčí na těle i na duši. Tady v mysli si to bude pořád pamatovat. Měla noční můru, ale už zase spí klidně. Pak zhasni já jdu spát.“ Dám polévku do lednice. Dřív se stejně neprobere. Musí všechno dospat. „Jasný.“ Ozvalo se od stolu.

Druhý den skoro celý Jana prospala. Tom za trest bojoval s prádlem, protože se rozbila pračka. Nejdřív si myslel, že jí opraví, ale řekla bych, že je rozbita ještě víc, takže pěkně namáčí a máchá ve vaně. „Nechal si tam flek.“ Hodím po něm další utěrku, kterou odfláknul. Pověsila jsem zbytek na šňůry a šla se podívat na Janu do pokoje. Pootevřu dveře, abych jí nerušila. Ráno jsem vyměnila obvazy a znovu vyčistila rány. Rozhodně vypadala o něco lépe, ale zatím nebyla schopná se pořádně vzbudit a něco sníst.