Řetěz moci Irián 52.díl

Arian:

Nevím kolik času uteklo, když jsem byl konečně připraven otevřít oči. Byl jsem si vědom toho, že se ven nedostanu. Mdlí vzduch smrdící po plísni mě začínal pomalu oblbovat. Možná mě to mělo otrávit, abych nemohl utéct. Síla se mi navracela velice pomalu. Teprve teď jsem si uvědomil, jak moc unavený jsem byl. Nohy brněly a svaly naříkaly dokud jsem se znovu nenátáhl na starou zatuchlou slámu. Po hmatu si vytvořím menší kupku pod hlavu. Jedno stéblo strčím mezi zuby a pomalu ho přežvykuji. Na chodbě byl klid, protože dopadající světlo nenarušil ani jeden stín. Bylo to divné ticho a já hleděl do tmy, která se mi dostávala pod kůži. Představoval jsem si Mary, jak se směje a huláká. To jediné se mi přemítalo v hlavě. Nikdo nepřinesl vodu ani kůrku chleba. Zřejmě ta cela posledně byla velký luxus s výhledem z okna do postranní ulice.

Mohl utéct den a nebo teprve pár hodin? Všechno užitečné mi vzali a hodili po mě roztrhané triko a kalhoty, do kterých jsem se převlékl. Tentokrát to bylo jiné. Možná samotná cela byla nástroj na mučení, abych se co nejdřív zbláznil. Zaslechnu těžké kroky, které se přibližovaly. Konečně jsem došel na konec? Asi jsem si to zasloužil, když se Ziel chopil veškeré moci a já se postavil na Renovu stranu. Opravdu je chytili? Nebo to byla prázdná věta, abych prozradil, kde je Ren? V zámku vrznul klíč a dveře se otevřely. „Jdeme.“ Ten rozkazovačný hlas jsem od někud znal, ale vstanu a poslechnu. „Dnešek je poslední?“ Zeptám se, i když nedostanu žádnou odpověď. Strážný mi nenasadil pouta a ulička byla prázdná. Zřejmě poznal, že jsem se vzdal. Místo toho, aby mě vedl k výslechové místnosti a mučírně  mě vedl k východu z vězení.

Takže budu popraven a nebo uškrcen. Pomyslím si a slepě následuji muže ve zbroji. „Obleč si to!“ Další rozkaz, který mě tentokrát probral, když si všimnu pytle na mrtvá těla. O co se snaží? To mě chtějí utopit? Nemám na výběr, když mě popostrčil blíž a hodil po mě pytel. Vím, že nemůžu utéct a tak se nakonec skrčím a nechám ho, aby pytel zavázal. Zvednul mě a hodil na nějakou vrzající kárku. Pod sebou cítím studená těla.

„To je dobře, že je odvezeš. Hrozně smrdí. Běž co nejdál za město, aby je sežrala zvěř.“ Pak jsem slyšel zašustit nějaký papír. Doslova ztuhnu, abych se neprozradil. Konečně mi to došlo. Někdo do mě kopnul, aby se ujistil, že nikdo nepřežil.. Musel jsem se držet, abych se zhluboka nenadechnul a nesyknul bolestí. „Jasný. Přece je nebudu zakopávat. To by byla ztráta času.“ Vozík se dal do pohybu, když ho někdo znovu zastavil. „Počkej.“ Zatrnulo mi. Určitě si toho někdo všimnul. „Přineste ho. Je tam ještě jeden.“ Hodili na mě další pytel a kárka se znovu rozjela.

„Ani se nehni.“ Ozvalo se slabé syknutí. „Oni… oni pro mě opravdu přišli.“ Slyším okolo sebe hlasy, jak projíždíme náměstím, které postupně utichlo. „Zase někoho zabili. Nezůstanu tady ani minutu. Máš pravdu večer sbalím rodinu a v noci zmizíme.“ Lidi se báli čím dál víc. Zřejmě jsme se dostali z jejich dosahu do nějaké postranní uličky. Kárka po chvíli zastavila. „Vezu je ven.“ Znovu šustění papírů. „Vezměte to zadem. Ve staré ulici došlo k odpalu a celé se to zbortilo. Probíhají tam práce a je několik obětí.“ Zděsil jsem se. Musím to vidět. V tom okamžiku bych se klidně i prozradil, jen kdybych se tam mohl dostat. Někdo na mě položil ruku a poklepal. „Jasný. To je v pohodě. Obejdu to.“ To měl být signál? Jsou v pořádku? Připadám si bezmocný. Věděl to určitě? Dostali se do bezpečí? Měl jsem tolik otázek a přitom  nemůžu vydat ani hlásku.

Strážný odložil jedno z těl. „Vstávej.“ Vylezu z pytle a chci se protáhnout, když si všimnu ohlodaných těl. Bylo jich tolik. Úplně jsem ztratil řeč. Tohle byla ukrytá jatka za zdmi města. Pořád máme naději? Upřímě jsem si to právě přestal myslet, když vidím co dokázal Ziel a jeho krutost. Strážný vyložil poslední pytel a obrátil kárku. „Musím se vrátit. Ty zůstaň tady. Příjdou si pro tebe.“ Opustil toto odporné místo a nechal mě samotného. Pomalu zapadalo slunce a s tím přicházelo několik zahalených postav. Jedna v bílém plášti se odpojila od skupiny a blížila se.

„Má…“

„Psssttt  neprozraď mě.“