Okno za mřížemi 6.díl

 Je mi o dost lépe a antibiotika mám skoro dobraný, tak jsem konečně mohla otevřít svoje povídky a dopsat další díl. Pan Mark se vrací domů, ale nakonec to není, tak klidný večer, který by si přál. 

Okno za mřížemi 6.díl

 

„Aaaaaa.  Pomooooc. Nechte mě! Nesahejte na mě. Ne já nechci. Neubližujte mi.“

Leknutím jsem sebou nejdřív trhnul, když se místo Toma ozval ženský hlas. Byla hodně vyděšená a nemohla přestat křičet.  Nevím, kdo ta žena byla, ale chovala se absolutně vyšinutě. Neměl jsem odvahu se přiblížit a snažit se jí uklidnit. Byl jsem, už tak dost vyčerpaný z událostí posledních dnů.

 Instinktivně couvala dál na posteli, až do rohu. Světlo z lucerny jí oslňovalo. Nezmohl jsem se ani na písmenko, když se to stalo. Někdo mě ze zadu několikrát silně praštil. Otočím se a zastavím další ránu, kterou na mě mířila. Do pokoje vtrhla Marta s vařečkou v ruce a mlátila mě hlava nehlava, aniž by se podívala, kdo je před ní. „Co za parchanta ti chce ublížit?!“ Skoro mě přetáhla, když naskočila elektřina a zapnuly se světla. „Pane Marku.“ Zůstala chvilku nehnutě s napřaženou vařečkou. Vydechla, když se do toho zmatku přimotal ještě rozespalý Tom. Protíral si oči a ještě si stihnul zívnout. Marta neváhala a bouchla svého syna vařečkou. „Ty bys nás klidně nechal, ať nás unesou.“ Dobírala si ho. Konečně jsem byl doma. Přesně tohle mi chybělo, ale vůbec jsem nechápal co tady dělá ta holka. Bylo to skoro ještě dítě a měla obvázané ruce a známky po modřinách v obličeji. „No tak uklidni se. Nikdo ti neublíží. To je Pan Mark a určitě ti pomůže. Nemusíš se ho bát.“ Marta uklidňovala tu mladou dámu a já si na sebe přehodil župan visící na pootevřené skříni místo mokré košile. Na moment se na mě podívala, než se odvrátila a skrčila Martě do náruče. „Vysvětlí mi to někdo?“ Dožadoval se Tom odpovědí a stále tupě nechápal situaci.

„Běž spát, než ti střihnu další. Můžete zůstat s Tomem.“ Marta nás oba vyhodila za dveře a vrátila se k vyděšené dívce. Tom stál v pyžamu v obýváku a vlastně ani nevěděl, proč schytal ránu do ramene. „Pane Marku chápete to? A zase jsem to odnesl já.“ Stěžoval si Tom a přitom nevěděl kolik mi toho stihla Marta naložit na záda, než přišel. Docela to bolelo a věděl jsem, že dnes neusnu. Za pár hodin bude ráno a tak jsem se posadil do trochu ošuntělého, ale hodně pohodlného gauče. Tom se přidal a s velkým zíváním mi vyprávěl svůj příběh, když jsem byl na cestách.

Chvílemi jsem si myslel, že si vymýšlí, ale ta historka dokonale zapadala a potvrdila několik mých podezření. Rozhodně jsme byli na správné stopě. Chci se dozvědět víc, když mi Tomova hlava přistála na rameni. Usnul jako špalek. Budu se muset zeptat později. Vedle v pokoji hluk taky utichl, Byl jsem jediný v domě, kdo nespal, ale zase jsem si mohl v klidu vychutnat ten pocit, že jsem doma. Tolik mi chybělo, když se Marta a Tom dohadovali a ani jeden nechtěl ustoupit. Jejich hašteření a následné usmiřování, které jsem nikdy nezažil od rodičů. Bylo to hodně dávno, kdy mě moje matka objala, ještě jako dítě a od té doby jsem sám.

Vzpomínky na ní hodně vybledly. Možná, že si nepamatuju všechno, ale na její obličej bych nezapomněl nikdy. Vždycky se ráda smála stejně jako Marta. Rozdávala lásku těm, kdo jí potřebovali, ale sama uvnitř trpěla. Nedávala najevo co jí uvnitř mučí a spaluje. Za všech okolností se usmívala. Později mi to došlo a věděl jsem, že je něco špatně. Muž, za kterého se provdala po smrti mého otce byl monstrum, proto mě pořád posílala na internát. Nechtěla, abych viděl jak moc trpí. Oči však klamat nemohly a já viděl smutek a beznaděj. Nevím, proč zrovna dneska si připomínám její poslední den na tomto světě. Možná, že ta dívka jí byla tak podobná? V jejích očích bylo přesně to samé. Trpěla a nechala sebou manipulovat stejně jako moje matka. Uvěřila hezkým řečem, než se změnily v noční můru.

Postupně se vymaním z Tomova sevření a opřu ho o polštář. Kufřík s dokumenty jsem nechal u dveří. Dojdu pro něj a najdu svůj deník.  Byl potažený hnědou kůží, která se léty změnila z tvrdé na jemnou. Rozsvítím malou lampičku u stolku a sednu si na dřevěnou židli. Najdu správnou stránku a doplním několik informací od Toma a další připíšu na základě svého vyšetřování. Z boku vyndám dvě fotky. Jedna byla černobílá, kde byla moje matka, otec a já. Na druhé fotce byla věrná kopie mladší Marty. „Brzo bude po všem.“ Řeknu si sám pro sebe a pečlivě deník zavážu a uložím.