Řetěz moci Irián 54.díl

 Ahojte znovu se vydáme do Iriiánu. Ráda bych tuto povídku trochu posunula, takže uvidím jak to bude příští týden. Možná znovu Irián :D Píšu podle nálady, takže těžko říct co sesmolím příště. Ráda bych to brzo ukončila, protože Ziel si moc vyskakuje :D 

Mary:

„K čertu s nima. Jak můžou něco takovýho říct? Já ho odtamtud dostanu!!“ Funím na schodišti, které snad nemělo konce. O dalších pár schodů se zastavím a lapám po dechu jako by ho tady bylo málo. Znovu se dám do pohybu a kohokoliv potkám zmrazím vzteklím pohledem. „Zachráním tě.“ Mumlám si sama pro sebe, abych se dostala co nejdřív za Renem. Ani mi nedochází, že se všechna slova s ozvěnou vracela zpátky. Bylo to slyšet po celé hoře, ale já to nevnímala. Vlastně je mi jedno co si o mě myslí, ale nemůžu přijmout fakt, že ho tam nechali. Ocitla jsem se v úzké chodbě, kde pronikal na konci paprsek světla. Jdu blíž a prsty přejíždím po opracované skalní zdi, abych nezakopla. Pootevřu skryté dveře připomínající součást skály. Rovnou se rozhlížím a zvažuju své další kroky. Nemůžu váhat ani vteřinu.

Sama vím, že jestli budu pokračovat tímhle tempem brzo se zhroutím, když mi ze zadu poklepe někdo na rameno. „Jsem strážce Korien. Dovedu tě do vesnice.“ Mimo mužského hlasu se nedalo poznat co je zač. Jeho maskování bylo na mnohem vyšší úrovni. Šedý plášť připomínající jeden z balvanů ho skryl před zraky všech. Nemohl být odhalen pokud o sobě nedal vědět. Vlastně mě mohl zabít, kdyby chtěl, ale neudělal to. Uvědomím si své chování, ale nemůžu si pomoct. Arian na mě čeká.  

Ziel:

„Cože jste? Ještě jednou asi jsem špatně slyšel.“ V rukou svírám bičík a třesu se vzteky. „Zemřel. Pane.“  Z mojí dlaně začne odkapávat krev jak mě to uvnitř sžírá. Chytili Ariana a místo, aby ho vyslechli a mučili. Nechali ho umřít. „Jsem obklopen  hlupáky. Dejte ho popravit.“ Vojáci odvlekli vězeňskou stráž, která byla absolutně k ničemu. Drel by se o to postaral jinak. Byli chvíle, kdy jsem litoval, že jsem ho nechal umučit na dvoře. Tyhle tupci neudělají nic správně! Absolutně mě to vytáčelo. Vztek se ve mně hromadil a nakonec jsem bezmyšlenkovitě trestal kohokoliv, kdo se mi připletl do cesty. „Vy dva blbouni mi přinesete jeho tělo. Je vám to jasný?“ Vyhrožuju jim bičem, který přiložím pod bradu, abych se podíval do jejich prázdných očí. „Ano pane dle rozkazu.“  Byli to figurky na ovládání. Zatím jich mám dost a mohu si dělat co se mi zachce. Cestou do přijímací místnosti pošlu další služebné do vězení a nechám si dotáhnout z města nové.

Uslyším křik a následné boucháni hole o tělo a nářek. Nestojí mi za to. Pomyslím si a rozvalím se do křesla. Nechám se ovívat a krmit hroznovým vínem. Tyhle nevypadají tak špatně. Zaměřím se na nové dívky a nechám je dělat svou práci. Nakonec si jednu  přitáhnu na klín, ale byla moc povolná. Žádná z nich se nevyrovnala Mary, která mě do poslední chvíle odmítala. Nějak se přes to nedokážu dostat a toužím jí znovu vidět prosit a škemrat. Připomnělo mi to paní Helen, která zmizela. Drel tvrdil něco jiného, ale nakonec jsem se dopátral k pravdě a stopy zmizeli na kraji pouště.

Je to snad další, která přežila? Kolik jích ještě bude, než je zničím?  Stále se rojili jako neškodný hmyz, který mohu kdykoliv zašlápnout. Se získanou mocí dvou náhrdelníků se mi nedokázal nikdo postavit. Společně se silou biče od boha Iriánu se dostanu, až za hranice možností. Nejdřív jsem byl šťastný, ale postupem času je chci stejně všechny zabít, abych se mohl posunout dál a získat další území. Irián mi přestával stačit. Podívám se na protější zeď, kde byla zavěšena mapa okolních království. Vytáhnu zlatou dýku z pouzdra u opasku a náhodně hodím.

Setřesu ze sebe tu povolnou děvku a namířím si to k mapě. „Narian? Proč zrovna tam?“ Dívám se na zabodnutou dýku a přemýšlím co by se dalo dělat, aby mohlo vojsko přejít, tak rozsáhlou poušť. Bylo by možné, že se Helen dostala právě tam? O důvod víc, proč to prozkoumat.

Okamžitě vyšlu několik nejlepších mužů, aby se dostali nepozorovaně přes poušť a pokud narazí na Helen mají ji neprodleně setnout hlavu. Při těch slovech jim ano pane zamrzlo na rtech, ale nakonec uposlechli a vydali se na cestu. Po jejich odjezdu jsem byl nedočkaví, ale věděl jsem, že se jen tak nevrátí. Je tu možnost, že nepřežije ani jeden.  Znovu se zadívám na mapu a pošlu muže i na druhou stranu, kde se rozprostíralo jedno z nejbohatších měst. „Chci, aby  tam zavládl chaos.“ Směju se sám pro sebe při těch slovech a zaslechnu jednu z otrokyň. „Šílenec.“ Bleskově se k ní přiblížím a chytím jí pod krkem. Moc přívěsků spálí její tělo na prach. „Ještě někdo se mi odvažuje postavit?“ Zahřímám.

V tom se uprostřed sálu zhmotní Vědma. Byla to ona, ale vypadala jinak.