Řetěz moci Irián 55.díl

Ziel a Vědma

„Pořád si hrajete na předpovídání budoucnosti?“ Zeptám se s úšklebkem na tváři a znovu si prohlížím novou verzi, která se přede mnou zhmotnila. Rozhodně jí někdo ubral několik let a vyléčil neduhy stařectví.  Stála vzpřímeně a dívala se mi přímo do očí. Co mohla vyčíst z mého obličeje? Bylo to nepříjemné, až jsem se ošil. Na tyhle blbosti jsem nevěřil, než jsem potkal tuto vědmu. „Tohle je moje poslední návštěva. Podívej se.“ Dala ruce nad hlavu, kdy jí plášť sjel, až k ramenům. Ukázalo se několik vytetovaných znaků, které jsem nikdy předtím neviděl. Na chvíli zmizely, až spojila dlaně do kříže a zazářily jako předzvěst něčeho co nechci znát.  Potom vytrysklo světlo nad její hlavou.. Na chvíli mě doslova oslepilo, než se zformoval živí obraz. Bylo to několik útržků z budoucnosti. „To je.. moje prohra?“ Ren usednul v této místnosti na moje místo a já byl poražen. „To nedopustím. Nikdo není silnější, než já. Podívej se.“ Ukazuju jí oba přívěsky pohupující se na mém krku. „Možná máš obě poloviny, ale pořád ti něco schází.“ Bleskově překonám vzdálenost a chci ji umlčet. „Kdyby to tak bylo dokázal bys to. Nezkřivíš mi ani vlas na hlavě.“ Přesně věděla co udělám, ale stejně se Vědmy nedokážu ani dotknout. Začínám být podrážděný a s tím se dostavil vztek.

Vybiju si to na další otrokyni. Vědma se dívala, ale nezastavila mě. „Proč něco neuděláš? Co kdybych jí zničil tu hezkou tvářičku?“ Zase ten její pohled. Nevěřila mi, že to udělám? „Pokračuj. Nenech se rušit. Já odcházím.“ Cože? Vědma zmizela a já byl doslova vytočený. Mrštím dívkou o zeď a nechám je za sebou. Spěchám chodbou jako bych mohl Vědmu dohonit. Ještě nikdo se neopovážil odejít uprostřed mého představení. Jak si to mohla dovolit? V ruce pevně svírám bič a nebojím se ho použít. Vlastně mě to mělo napadnout hned. Zbraň od boha by jí určitě zasáhla. Mohl jsem to udělat, ale z nějakého důvodu jsem se držel při zemi.

Vzpomenu si na obraz, který mi ukázala. „To se nikdy nestane!“ Zařvu u vchodové brány na vojáky a otroky. Všichni zkamení, když mě vidí. Jeden muž z hlídky ke mně přistoupí. „Pane někdo by vás rád viděl.“ Voják ustoupí, když vidí můj vražedný pohled. „Ty nechceš žít? Nikoho nepříjmu.“ V ten okamžik se těsně vyhnu skrytému  hozenému noži. „Tohle dokázal jenom Drell.“ Vzpomenu si na jeho techniku a v mžiku je u mě muž zahalený v černém. Chci ho zabít, když přede mnou poklekne. „Můj pane.“   

 

 Mary:

Nejdřív jsem mu nevěřila, ale Korien mě opravdu bezpečně vyvedl ven. Dovnitř poslal stráže  stojící venku před vchodem. „Ostatní tu budou za chvíli dostaňte je do vesnice.“ Zasalutovali a zmizeli uvnitř jeskyně. „Tudy paní.“ Podal mi ruku, abych se mohla o něj opřít. Sotva jsem si uvědomovala vyvrtnutý kotník a stále se snažila nevnímat žádnou bolest, protože srdce mě bolelo mnohem víc. Nic se s tím nedalo srovnat. „Opravdu tady někdo bydlí?“ Zeptám se, když vidím kus suché rokle před námi. Strmí sráz a další horu pokrytou smrky. Držely se pevně na příkré stěně. Najednou se stromy spojily a byli jsme v lese. Za ním vidím stoupat kouř z ohně. Mineme první chatrný domek ze dřeva a za ním další. Děti si hráli v malém hloučku uprostřed. Jak mě viděli přestaly a rozeběhly se k nám. I v těchto podmínka vypadaly, tak šťastně. „Vy jste hezká. Budete si s náma hrát.“ Poskakovaly okolo. Nebylo mi do smíchu, ale prostě mě donutili se usmát. „Později ano.“ Odpovím a chci jít za Korienem.  Jedna holčička, byla docela maličká chtěla pochovat. Poponesu jí kousek v náručí, než jí pustím mezi ostatní. Tohle místo byl sen, o kterém sní všichni , které Ziel uvěznil.

Arian:

Paní Helen mě skryla před zraky vesničanů. Prošli jsme přes polovinu Iriánu, než mě zastavila a nechala vejít do jednoho lepšího domu. „Tady je naše skrýš. Budeš tu v bezpečí. Stejně si myslí, že jsi zemřel ve vězení.“ Dodala a nechala mě vstoupit do domu. „Až si odpočineš promluvíme si.“ Nechala mě samotného v jednom z mnoha pokojů. Bylo tu zvláštní ticho. V rohu byl lavor s ohřátou vodou a já se mohl konečně trochu umýt a převléknout do čistých kalhot a košile co byly přehozené přes židli. Vstoupím do vedlejšího pokoje, kde byla měkká postel a přichystané jídlo a pití. S chutí se zakousnu. Vzpomenu si na ostatní a taky na lidi venku, kteří hladový a nějak nejsem schopný pokračovat v jídle. Natáhnu se na postel a okamžitě vyčerpáním usnu.