Řetěz moci Irián 57.díl

 

Řetěz moci Irián 57.díl

Ril a Mary:

„Nemůžeš tam jít.“ Zastavil mě starý dědek, který se mi postavil do cesty. „Proč ne?“ Zeptám se, když si všimnu domku zahaleného v mlze. Můj průvodce zmizel a nechal mě samotnou. „Ty nejsi vyvolená. To kouzlo by ti ublížilo. Musíš počkat, až se navrátí sám.“ Co mě má rozkazovat tenhle otrhanec. Vypadal spíš jako někdo bez domova. Byl divný a nehodlal mě pustit dovnitř za Renem. Něco se v domku pohnulo. Začala mlátit dvířka a okna sama od sebe. Ven prosakovala další mlha co se valila ven a pak následovalo oranžové světlo. Byl to snad oheň? Slyším jeho nářek. Byla to čistá bolest. Znovu mě zastavil dávajíc přede mne hůl s rytinou starých předků. Tohle nebude, jen tak nikdo. Znovu mě to nutí zaměřit se na jeho vzhled a dlouhé šedé vlasy, které pomalu bělaly. Mohl to být jeden z posledních? Při té myšlence přikývnul, jako by věděl na co myslím. „Bude to muset vydržet, až do konce.“ Vzdám se pokusu dostat se blíž k chaloupce a zůstanu stát v bezpečné vzdálenosti.

Dorazila Mel a další, kteří zůstali ve skále. „Kde je Ren?“ Dožadovala se odpovědi a sama si tiskla ruku ke hrudi. Prostupoval jí tělem strach, který nebyl její. Bojím se o ní, když zbledla ještě víc. Musela být stejně vyčerpaná jako já, ale ona se nevzdávala. Chytím sestřenku za ruku, když se ozve další bolestivé zařvání. Byl to sten, který se dral na povrch z nitra Rena. Okamžitě ho poznala a vyrazila dovnitř. „To nemůžeš.“ Snažím se na Mel volat, ale jako by mě neslyšela. „Proč jste jí nezastavil? Sám jste říkal, že je to nebezpečné.“ Nevím proč byl ten stařec, tak klidný. Já se bála o oba a to jsem nemusela čelit tomu co se nacházelo za zavřenými dveřmi domku. „Ona to dokáže. Je předurčena, aby byla při Renovi a pomohla mu ke změně. Bylo to v pravou chvíli, kdyby jste se opozdili nemusel to přežít.“ Díval se mi při těch slovech do očí. „Tak proč jste mu to udělal? Co kdybychom to nestihli? Umíte si vůbec představit co by se stalo potom.“ Zařvu naštvaně. Tenhle dědek mě začínal hrozně štvát. Můj temperament se dostával ke slovu a myslela jsem, že vybuchnu hněvem.  Věděl mnohem víc, než dával znát. Všechna tajemství si nechával pro sebe a přihlížel novým dějinám světa. „I tak by se svět nezastavil. Přišel by místo něj někdo jiný a nesl vzácný dar na svých ramenech a kruh by se konečně uzavřel. Ren je k tomu předurčen a konečně bude kompletní.“ Podívala jsem se znovu na domek, abych nemusela odpovídat a snažila jsem se zklidnit svoji divokou povahu. Znovu se zhluboka nadechnu.    

Finriel:

„Pane. To musíte vidět.“ Došel jsem za vojákem a viděl jak zvedají velký spadlý trám, aby ho odvalili na stranu. Hned pod ním byl maličký otvor. Stěny byly hrubě opracované a pokračovaly někam dozadu. Musel jsem si posvítit, abych odhadl velikost tunelu, který se nám odkryl. Vstal jsem a všiml si, že jakmile se to odklidí bude sem hodně vidět. Jednalo se o jednu ze starších ulic, kde moc lidí nežilo, ale ani tak jsem nechtěl, aby věděli, co se tu děje. „Nechte to. Musíme nejdřív udělat opatření. Dejte to na místo.“ Vojáci okamžitě uposlechli a trám dali zase zpět, aby nebyla vidět skrýš. Prošel jsem ještě jednou zbytky domu a našel co hledal. Z téhle strany nebylo odnikud vidět a mohli jsme tam popostrčit zbytky nábytku. Uvažoval jsem a nechal ostatní odejít, abych neupoutal moc pozornosti. Postupně jsme se rozešli do různých směrů. Propletli se uličkami a dostali se zpátky k Helen a Arianovi.

Čekali na nás s večeří a přitom se pořád smáli a pokukovali jeden po druhém. Měl jsem takový pocit jako bych tam byl najednou navíc. Helen byla veselejší a tváře jí zrůžověly, když se o něčem dohadovala s Arianem. Vlastně ani nevím odkud Ariana zná, ale byli si tak blízcí, že mě to v jednu chvíli trochu ranilo a přál jsem si, aby k nám nepřišel. Na druhou stranu bych si nafackoval, když si uvědomím, že mohl toho večera klidně umřít. V jak velkém nebezpečí je vlastně Helen? Začínali se mi na mysl vtírat otázky, na které se nemohu zeptat. Kdo jsou? Proč se dostali do takové situace? Co je se synem Helen? Provedli něco vážného, aby museli utíkat? Vše začínalo a končilo Helen, která mi odmítala cokoliv říct.

„Fine čím míň toho budeš vědět, tím ve větším bezpečí budeš.“ Pořád mi nevěří? Mohla mi nastínit situaci, abych se přizpůsobil a věděl co mohu a nemohu udělat, ale víc mi nikdy neřekla. Tohle byla daň za to, že jsem se do ní zamiloval. Sám Irián mi řekl, že se vše dozvím v pravý čas, ale já začínal být podrážděný a netrpělivý.

Konečně se většina odebrala do svých pokojů, když mě vyhledal Arian. „Chtěl bych se zeptat, jestli jste našli tunel. Možná je to ode mě dost troufalé, ale neříkejte to Helen. Pokud se dozví, že existuje cesta bude jí jedno jak moc nebezpečné to je. Prostě se vydá hledat Rena, i kdyby jí to mělo zavalit.“ Pan Finriel se na mě zadíval jako bych byl nepřítel. Ty oči hovořili jasně i beze slov, i když se snažil být milí poznal jsem to. „Ano. Opravdu je tam cesta, ale bude chvíli trvat, než to vyčistíme a přesně jak říkáte. Možná to nakonec celé spadne, až se někdo pokusí projít.“ Arian přikývl a dal si ruce za záda. „Hlásím se jako dobrovolník. Ren je skoro jako můj bratr a Helen jako matka, kterou jsem nikdy neměl. Musím svoji rodině pomoct, tak jako před lety pomohli oni mě.“ Začínal jsem pomalu chápat a litoval svých myšlenek z dnešního večera. „Dobře Helen nic neřeknu, ale chci jít také. Moji lidé na tom tunelu budou pracovat v noci. Nechci, aby si někdo všiml, co tam provádíme.“ Myslím, že paní Helen si nemohla vybrat lépe. „Přesně to jsem chtěl navrhnout.“ Usměju se na pana Finriela, když trochu zvážněl. „Možná se pak konečně dozvím, kdo je moje milovaná. Vlastně bych jí měl rád, i kdyby to byla uprchlá vězenkyně.“ Arian se při těch slovech na mě podíval jako bych odhalil jedno z jejich tajemství. „Nebudete dlouho čekat.“ Slíbil Arian a odešel, aniž by řekl něco dalšího.