Můj Boss (Je ledovec) 40.díl

Já vím, že to zase flákám, ale já u psaní relaxuju a v tom vedru jsem nějaká přichcíplá. Stejně píšu, abych se odreagovala, tak si to budu vydávat podle sebe a pro sebe. Minule mi někdo psal, že se to nedá číst :D No, když už se s tím písmenkuju a s chybama a se vším, tak proč to nezveřejnit, Však je to jedno :) hlavně, že mě to těší a odpočinu si.

Patrik a Isabela:

Snažila jsem se soustředit na film, ale pořád se musím jedním očkem dívat na Patrikovu  rozesmátou tvář. Ty malé vrásky kolem očí mu hrozně slušely a dodávaly rošťácký nádech. Byla škoda, že se tak netvářil i v práci. Snažil se být vždy vážný a vytvářel přísný obraz, který měl zakrýt jeho pravou tvář. Vedle mě z nějakého důvodu to pozlátko praskalo a já mohla vidět jeho pravou osobnost.  Pak se na mě otočil a já předstírala, že se soustředím na film. Užívala jsem si každičkou vteřinu strávenou v jeho společnosti a mohla pozorovat, jak se mění z chladného na hřejivého člověka.  Zrovna byla jedna scéna, kde žena zakopla a muž jí chytil a následoval polibek. Něco podobného se stalo i nám, jen jsem to nenechala dojít do konce. Snažím se ignorovat jeho oči, které se do mě snažily vypálit díru. Vlastně mě jeho zájem těšil, ale pak jsem si vzpomněla na tu scénu v obchodním domě a znovu se uzavřela do sebe. Navíc se mi v hlavě opakovala slova Sama Korela o schůzce a svatbě. Všechno bylo proti mně a já s tím nechtěla souhlasit. Patrik byl jediný muž, o kterého stojím a chtějí mi ho vzít. Konečně jsem si to připustila, když mě Patrik chytil za ruku. „Seš v pořádku?“ Zaznělo hned vedle mě. Byl blízko. Příliš blízko na to, abych mohla odolávat. Sevřu jeho ruku pevněji a teprve pak si všimnu, že jsme v kině sami. Na plátně šli závěrečné titulky a bylo rozsvíceno.  Poslední lidé odcházeli ze sálu velkými dveřmi. Dodatečně si zopakuji jeho starostlivá slova, kdy mi opět začal tykat. Možná se všechno zlepší? Bude to jako dřív?

Přimrazila jsem se k sedadlu a nechtěla být nikde jinde, než v jeho náručí. Patrik se usmál, tak hřejivě, až se to odrazilo v jeho černých očích. Přiblížím se a čekám na jeho reakci. Mohla by to být podobná scéna jako ve filmu. Vlastně jsem si to uměla živě představit, až mi zčervenaly tváře. „Není ti nic?“ Zeptal se znovu a druhou rukou mě přejel po čele a tváři, které byly rudé a pod jeho dotykem se ještě víc rozpálily. Měl o mě vážně starost? Nebo to byl sen, který bych chtěla zažít ve skutečnosti? „Měli by jsme jít. Doprovodím tě domů a lehneš si.“ Patrik mě chce doprovodit. Byla jsem šťastná a představovala si, jak se o mě stará. Z toho všeho se mi točila hlava, když mě něco vrátilo do reality. Teda spíš někdo se jménem Richard, který se určitě rozvalil na gauči.

Co si o mě bude myslet, když ho tam uvidí? „To není nutné. Můžu se vrátit sama, Určitě máš důležitější věci. Vytrhnu se mu z náručí, jak se mě snažil podepřít. Nechtěla jsem, ale nakonec mu řeknu o žádosti pana Korela o další schůzku. „Můžeš to ještě promyslet?“ Vlastně ho házím do náruče jiné ženy a plně si to uvědomuju. Patrk nikdy neměl být pro mě a stejně nemohu odolat. Jeho výraz se změnil a cítila jsem z jeho těla chlad. Doslova mrazil a mě se na chvíli tím chladem zastavilo srdce.

Nadechnu se zhluboka a dám se do běhu. Patrika nechám naštvaného za sebou. Dnes je to podruhé co od něj utíkám. Na konci ulice se zastavím, abych si utřela neposlušné slzy stékající po tvářích. Dojdu do bytu, kde už čekal Richard a spustil mi kázání. „ Kde jsi proboha byla? Víš kolik je hodin? Nebrala jsi mi telefon ..“ Přestal v polovině věty, když viděl v jakém jsem stavu. „Ty brečíš.“ Rozvzlykala jsem se ještě víc a vlítla Richardovi do náruče. Objal mě. „Kdo ti to udělal?“ Jeho hlas mě konejšil a uklidnil moje přecitlivělé emoce. Slabě kuňknu. „Já.“ Snažím se dát dohromady, když vidím, že Richardova košile by se dala od slz ždímat. „Jak to myslíš? Zase ten tvůj šéf?“ Jak to mohl vědět? „Jak to víš?“ Dost mě překvapil. „Vždycky to důležitý vykecáš ze spaní. Minule ses tu procházela a drmolila asi dvě hodiny. Asi toho bude dost málo co nevím.“ On měl co říkat. Včera se tu válel jak mimino, kterému vzali hračku. „No…já.. řekla jsem mu, ať jde na rande.“

„To jsi odvážná, takže nesouhlasil?“ Vyzvídal Richard a tvářil se jako učitel, který chce rozebrat můj neexistující vztah se šéfem. „Ne se mnou. Poslala jsem ho za jinou ženskou. Jsem blbá!“ Vykřiknu poslední slova a zhroutím se na gauč. Rukama si prohrábnu vlasy a rozpustím drdol. Na stolek hodím falešné brýle bez dioptrií. Richard se na mě díval a neřekl ani slovo dokud si nepřisedl. „Proč to vlastně děláš? Nechceš, aby tě odhalil? Měl by poznat tvoje pravé já. Pořád se maskuješ před muži a nedovolíš, aby poznali jaká jsi. Měla bys to zvážit. Tenhle chlap se pro tebe stal důležitým.“ Přesně vím ,jak to myslel.

„Jenže tohohle mít nemůžu. Je to obchodní rande a bude následovat svatba, která se nedá odmítnout a já jim mám pomáhat, aby se setkali a dali dohromady.“ Richard to celé vyslechl a dodal. „Nechtěl bych být v tvojí kůži.“