POVÍDKYODKAT

Finriel: Prvních pár metrů se podařilo vyčistit, ale nikdo nemohl zaručit, že se tunel nezřítí, až tam někdo vleze. Chodba nebo to, co z ní zbylo byla úzká sotva pro jednu osobu a dál se to stáčelo někam dolů. Moji muži se neodvážili jít hlouběji do podzemí. Bylo to na vlastní riziko a to nechtěl nikdo krom Ariana a mě podstoupit. Několik dalších prken použili jako podpěry, ale nevěděli jak dlouho vydrží.  Viděl jsem Ariana v kuchyni jak si balí pár nezbytných věcí jako byl nůž a láhev s vodou. Podle toho jak to poskládal do malého váčku, který si strčil za opasek, aby mu nepřekážel byl velice zkušený. Kolik toho musel zažít, že je neustále ve střehu a připraven opustit místo během pár vteřin. Uběhlo sotva 24 hodin a znovu naléhám na Helen, aby mi prozradila něco ze svého života, když se do toho vložil Arian a prostě odvedl řeč jinam. Měl dokonce i výmluvný jazyk a dokázal ovlivnit jakoukoliv debatu. Rozuměl strategii a rozhodně byl opatrný. Nejdřív to několikrát...

  Mark a Jana: Poslouchám příběh, který se zdál neuvěřitelný, ale s každým slovem se Jana dostávala do horšího stavu. Celá se   začala chvět a nehty zatínala Martě do ruky. Držela jí pevně a nepouštěla a pokračovala. „Pak jsem se byla nucena přestěhovat za mamkou. Ona byla najednou nemocná a nemohla vstát ani z postele. Nikdy jsem jí neviděla v takovém stavu. Vždycky… byla zdravá.“ Jana se znovu uzavírala víc do sebe, když se dostávala hloub do vzpomínek. „Když jsem přijela neměla vůbec radost jako by to nebyla ona, kdo mě chtěl v tom domě. Těžko jsem četla ze rtů nějaké slovo, které skoro neslyšitelně vyslovila. Zkoušela jsem jí dát papír a tužku, ale nebyla schopná cokoliv držet v rukou.“