Okno za mřížemi 10.díl

 

Mark a Jana:

Poslouchám příběh, který se zdál neuvěřitelný, ale s každým slovem se Jana dostávala do horšího stavu. Celá se  začala chvět a nehty zatínala Martě do ruky. Držela jí pevně a nepouštěla a pokračovala. „Pak jsem se byla nucena přestěhovat za mamkou. Ona byla najednou nemocná a nemohla vstát ani z postele. Nikdy jsem jí neviděla v takovém stavu. Vždycky… byla zdravá.“ Jana se znovu uzavírala víc do sebe, když se dostávala hloub do vzpomínek. „Když jsem přijela neměla vůbec radost jako by to nebyla ona, kdo mě chtěl v tom domě. Těžko jsem četla ze rtů nějaké slovo, které skoro neslyšitelně vyslovila. Zkoušela jsem jí dát papír a tužku, ale nebyla schopná cokoliv držet v rukou.“

Znovu polkla a já okamžitě věděl, že ten dopis poslal Michael, aby jí dostal tam, kam chtěl. Vždycky si našel nějakou cestičku a dosáhl svého.  „Po pár dnech se otec choval divně. Pořád si mě prohlížel a jeho oči měli takový zvláštní pohled, jako by mě chtěl sníst. Vždycky mě zamrazilo. Bylo jedno, kde jsem zrovna byla. Dřív, než jsem ho viděla bylo mi jasné, že někde stojí a dívá se, až jednou, když si přisedl na gauč v obýváku položil svojí ruku na moje stehno a začal pomalu přejíždět sem a tam.“ Jana se chvěla po celém těle. Dech se jí zrychlil a měla problém se soustředit, ale stejně pokračovala. „Ten večer jsem utekla k matce do pokoje a řekla jí co se stalo. Brečela, aniž by si mohla setřít slzy. Tu noc jsem spala u jejího lůžka a ráno odešla mezi andělé. Od té doby nebyl nikdo, kdo by mě mohl chránit.“ Janě tekly slzy a stále neměla pod kontrolou svůj třes. Zřejmě se dostával znovu do šoku, který zaútočil plnou silou. Marta jí uklidňovala a druhou ruku dala Janě na záda a jemně přejížděla strnulá ramena. „Nechala mě samotnou s otcem.“ Dýchání se zhoršovalo jak vzlykala, ale já potřeboval vědět co nejvíc. Začal jsem pokládat otázky a věděl, že tím způsobím ještě vetší bolest. „Jak ses dostala do toho pokoje nahoře. Tom mi říkal, že jsi byla zamčená.“ Zadívala se na mě jako by se dívala do mlhy  a pak odpověděla. „Nevím vůbec si nemůžu vzpomenout. Od pohřbu jsem se každý den schovávala po domě, ale otec mě vždy našel. Postupně zamknul každý pokoj, kde jsem se mohla skrýt. Ještě než mě našel bylo slyšet cinkání klíčů na jeho opasku. Věděla jsem, že jednou mě nenechá utéct, ale pořád jsem doufala, že mě někdo zachrání. Dokud jsem nesnědla snídani připravenou v jídelně na stole. Bylo mi po ní divně a pak se probudila nahoře v patře. Každý krok byl pro mě hrozně těžký. Připadala jsem si jako opilá nebo paralyzovaná. Při každém pohybu se mi podlomila kolena. Snažila jsem se rychle vzpamatovat a začala tlouct na dveře, když byli na dosah.“ 

Trochu se jí ulevilo. Třes se  zklidnil a víc se nadechla. Každé slovo jí osvobozovalo, i když uvnitř to muselo bolet. „ Strašně mě bolela hlava a sklouzla jsem podél zdi. Znovu se vzpamatuju a naberu sílu. Bouchám na dveře znovu, ale bylo to marné. Po několika hodinách jsem si uvědomila, že to není vtip. S každým cinknutím klíčů, které se přibližovalo mě přepadal strach. Otec odemknul a já tušila, že to nebude kvůli tomu, aby otevřel a nechal mě jít. Vešel dovnitř a v ruce měl nějakou dřevěnou otlučenou hůl. Měla zvláštní načervenalou barvu. Přiblížil se a já se skrčila. Dopadla první rána.“ Zavřela oči jako by se právě nacházela doma v té místnosti. „Otec zavřel dveře a znovu udeřil. Tentokrát jsem se stihla vyhnout a utéct do výklenku. Otočila se ke zdi a uviděla krvavé škrábance. Strach se zvětšoval s každou ránou, když mi došlo, že nejsem první. Nemůžu se z výklenku ani hnout. Postavil se a znovu rozpřáhl holí. Mlátit do mě dokud jsem se nesesunula na zem a vzlykala. Téměř jsem přišla o hlas. Nevím proč přestal a odešel a nechal mě naživu. Jakmile jsem se rozbrečela a křičela jeho výraz se změnil na vyšinutý a spokojený zároveň. Nechával mě sotva žít o vodě a kousku starého chleba, jen aby mohl pokračovat v mlácení.“ Jana na tom nebyla dobře. Přišlo mi, že má možná horečku. Pustila Martu a skryla si obličej do dlaní. Najednou vykřikla a omdlela. Muselo tam být ještě něco co nemohla říct, ale zatím se přes to nedokáže přenést.

Pomůžu jí uložit do postele. Odhrnu Janě pramen vlasů z obličeje. „Byla jsi moc statečná. Děkuji.“ Martě vysvětlím situaci a opustím dům.

Michael Krast:

Ta ženská mi zobe z ruky. Přesně jak jsem předpokládal. Nechala se oblbnout jako všechny ostatní a já budu ten kdo si to užije a ještě získám hromadu peněz a další majetek. Mnul jsem si ruce, když někdo vešel do knihovny. „Zdravím pane. Zatím nemáme žádnou stopu, kde by vaše dcera mohla být.“ Jeden z poskoků hlásil výsledky pátrání. Hodím po něm pero, které se mu zabodlo do ramene. „Jak se odvažuješ přijít mi na oči! Okamžitě prohledejte město a nevynechejte ani skulinku, jinak to bude příště něco ostřejšího a určitě neminu.“ Nemůžu jí nechat jít. Ještě jsem jí celou neochutnal. Ty její slzy chutnaly, tak sladce….