Okno za mřížemi 11.díl

Okno za mřížemi 11.díl

Odjížděl jsem z města a ostatní nechal za sebou. Musí se o sebe postarat, než se vrátím. Tom se zdál být odhodlaný ochránit svou matku a dokonce i Janu. Nikdy bych to do něj neřekl, ale nakonec se stal důležitým v mé dlouhé misi a hledání. Mohu jen doufat, že Krast nepodnikne další kroky. Jedu na samí okraj vzdáleného kraje, kde se z městeček stávali jen náhodně postavené domy bez jakéhokoliv řádu.  Cesta trvala několik hodin a přitom se to na mapě zdálo být skoro za rohem. Odbočím mezi velký sad, kde vedla prašná cesta a jedu úplně na konec, kde byla spadlá cedule opřená o jeden pahýl stromu, který zničil blesk.

Muzeum. Skoro to nešlo přečíst a nikdo se sem nevracel. Sláva tohoto místa byla zapomenuta stejně jako její divný majitel.  Zabrzdím u sešlého muzea, které kdysi vypadalo honosně a člověk tam mohl najít různé vynálezy z pozdních dob a inovace, které vmyslel jeden praštěný podivín. Musím uznat, že občas mu něco fungovalo, než se to rozpadlo na kousky a nebo vybouchlo. Jedno se mu však muselo nechat. Byl to mistr převleku a pokaždé se vměstnal na to nejneobvyklejší místo a pak si z návštěvníku vystřelil. Jeho poslední pokus skončil neúspěchem, když vyvolal u dvou lidí infarkt. Byl předvolán k soudu a od té doby měl zakázanou činnost. Muzeum se uzavřelo, protože se díky němu stalo nebezpečným místem.    

Co si pamatuji, tak nikdy tohle místo nemělo zvonek a tak zatroubím a vylezu z auta. Připadal jsem si jako pomačkaný papír, když mi luplo v zádech a a nohy byli celé dřevěné z dlouhé jízdy. Rozhlédnu se a vidím, že dům by potřeboval novou střechu a taky vyměnit okna, avšak zahrada byla udržovaná a připravená na nastávající podzim.

Čekám několik minut, než se konečně pohnulo zrcátko namontované pod balkónem. „Koho to sem čerti nesou.“ Ozvalo se ospale. Ten hlas zněl jako špatně namazaný skřípavý motor. Hluboké zakašlání mi naznačilo, že pořád kouří jednu cigaretu za druhou a nehodlá s tím přestat. „No to se podívejme. Mark Holter se ukázal a nikdo ho nezval. To chceš, abych se hnul a došel ti otevřít?“ otevřel se balkón a na něm stál kulatý pán v letech, které by mu nikdo nehádal. Pořád vypadal stejně. „Jako bys musel někam chodit.“ Podotknu, když zabral za jednu páku vedle sebe a dveře dole se otevřeli. „Přeci jenom ti něco funguje.“ Podotknu a vyndám z kufru auta několik tašek.

Uvnitř bylo mnohem víc zaprášených věcí, které jsem neznal. Zase se snažil něco sám sobě dokázat a přitom zničil co se dalo. „Kdy si přestaneš hrát Olivere?“ Zeptám se s pohledem upřeným na  schodiště. „Myslím, že nikdy. Pořád mě hodně věcí fascinuje a snažím se ulehčit lidem práci. Víš jak se mi povedlo vyrobit tleskající světlo. To byl hit. Dodnes se to prodává a díky tomu si můžu dovolit kupovat nové díly.“ Proto má pořád stejné oblečení jako před pěti lety. To hodně vysvětluje. „Koupil jsem ti jídlo a taky něco na sebe.“ Spustil nějaký kolečko vedle sebe a na zem před schody spadlo prkno. Nastoupil na něj a nechal se odvezl dolů do přízemí. Rychleji by to sešel, ale proč by to dělal.

„Konečně někdo, kdo mi rozumí.“ Sebral tašky a jako malý kluk s tím utekl do kuchyně. Našel jsem ho s hlavou narvanou v tašce. Sundám mu jí a z pusy mu čouhalo kus klobásky. „Dobrota. Příště jich kup víc. A cože sis na mě vzpomněl? Pořád pronásleduješ toho chlapa?“ Vyzvídal a přitom se dál cpal. Rozbalil další tašku. „Ponožky!“ Vykřikl a sundal si obě děravé, z kterých měl venku palce a malíčky. „To je teploučko.“ Liboval si a snažil se udusit celou šiškou vysočiny.

„Znovu zabil a snaží se ublížit dalším.“ Pustil vysočinu a podívám se na mě smutnýma šedýma očima. „Je to kus parchanta. Co pro tebe můžu udělat?“

 

Krast:

„Paní Kolerová to nestojí za řeč. Rád vám pomůžu.“ Barbora Kolerová byla typická panička, která nechtěla nic dělat. Obskakoval jsem jí a viděl jak znovu rozkvétá. „Je chladno.“ Galantně jí uvážu svoji šálu, aby nenastydla. „Děkuji. Jste na mě tak hodný, co já bych si bez vás sama počala.“ Byla úplně na měkko. „Cítím to stejně. Být sám není zábava.“ Počkej, až mě skutečně poznáš. To budeš koukat. Nemůžu se dočkat, až ti ten úsměv zmizí z tváře a uvidím strach v očích. Bolest a pláč, který budu slyšet jen já. „Opatrně klouže to paní Kolerová.“ Nabídnu jí na schodech ruku, aby se mohla opřít. „Říkejte mi Barboro. Však se dobře známe.“ Propadla mi dřív, než bych čekal. „Dobře Barborko. Příště si s vámi dám čaj, ale dnes vás musím opustit. To víte neodkladná práce.“ Rozloučím se a zmizím ve svém autě.

„Našli jste Janu?“