Můj Boss (Je ledovec) 42.díl

Můj Boss (Je ledovec) 42.díl

Korel:

„Dobrá, Souhlasím, že se sejdeme a přivedu svoji dceru. Připravím místo a zaplatím oběd, ale pod jednou podmínkou.“ Chvilku bylo ticho, než Patrik odpověděl. „Dobře. Co budete chtít?“ Přeci jenom si diktuje podmínky, o kterých není ve smlouvě ani řádek. „Není to nic co by jste nevládl. Musíte sebou vzít svoji sekretářku, ať si mám taky s kým povídat. Platí?“ Měl bych vzít Sylvii. Je pro obchodní obědy stvořená a pohybuje se víc ve společnosti. Sám jsem věděl, že je to výmluva, protože nechci, aby to Isabela viděla. „Dobře. To nebude problém.“ Přikývnu, když se Korel ozve. „Budu se těšit. Musíme toho s Isabelou dost dohnat.“ A zavěsil. 

Mělo by to dopadnout podle plánu, jestli se nestane nic neočekávaného. Mám to promyšlené do posledního puntíku. Procházel jsem si zprávu od špióna a přitom se usmíval, jak snadno mi vše spadne do klína. Tak oni se mají rádi. Měl bych se snažit, aby to vypadalo přirozeně, než mi sežerou návnadu a nechají se oba chytit. Škrtnu pár slov na předem připraveném scénáři a nechám to odfaxovat mému spojenci. Druhá strana okamžitě odpoví. Mnu si ruce nad plánem a těším se, až to všechno začne. Konečně trochu vzrušení. Dokonce i já budu mít klid. „Kostky jsou vrženy.“ Řeknu si pro sebe a zaklapnu desky a uložím je do stolu. Šuplík zamknu a pomalu odcházím domů. Vlastně mi to hodně usnadnili. Kdo by to čekal.

Patrik:

Ten starý prohnaný dědek. Snažím se uklidnit a zastavit vztek, který ve mně narůstal.

Proč to vlastně dělám? Nepotřebuju ho. Nepotřebuju nikoho, aby se o mě staral. Vždycky jsem byl sám a to nedokáže nikdo změnit. Na mysl mi přišla Isabelina tvář. Její vědátorské oči schované za brýlemi se tak upřeně dívaly. Ten pohled věnovala jenom mě a já se nemohl odtrhnout. Bylo to jako živé. Jedině ona si získala moji pozornost a pořád mě něčím překvapovala. Její povaha byla zvláštní. Vždycky se bavím, když se snažila zakrýt rozpaky tím svým přepnutím do pracovního režimu. Mohla být dokonalým robotem bez emocí, ale já ji stejně prokouknul. Vzpomenu si na chvíli, kdy mi spočinula v náručí. Byla tak blízko a najednou mě opustila. Cítím to prázdno, které po sobě zanechala a přeju si, aby se co nejrychleji vrátila, jenže to nebude moje náruč. Ale toho idiota, s kterým bydlí. Zítra i já budu na straně někoho jiného.

 

Richard a Isabela

„Takže nebudeš bojovat?“ Zeptal se Richard, když viděl, že vypadám jako živoucí mrtvola. „To se nedá vyhrát. Místo lásky budou mluvit o penězích.“ Pořád se vracím do minulosti, kdy mi ublížili. Celé to byl žert a přitom byl dávno zasnoubený s jinou. Díky Richardovi jsem se mohla trochu pomstít a pyšně vyjít jako dáma a od té doby se mužům straním. „Jenže lásku si za peníze nekoupíš. Málo lidí se dokáže zamilovat do někoho, koho jim vybrali.“ Podívám se na Richarda. Co to s ním je? On si normálně zhluboka povzdechnul. „Zrovna ty máš co říkat. Proč nejdeš za nějakou dámou z tvého velkého harému?“ Vlastně ani nevím, proč je v neděli sám doma. Většinou se o volném víkendu vypařil jako pára nad hrncem a ukázal se až ráno. Občas s monoklem nebo otiskem od facky, ale vždycky se usmíval jako vítěz. „ Pomohl jsem Lile, ale vůbec mi  neodpovídá na zprávy. Ani to nečetla.“ Ukázal mi mobil, kde bylo asi čtyřicet nepřečtených zpráv a zmeškané video hovory. „Ty to fakt myslíš vážně?“ Tohle mě překvapilo, ještě žádná Richarda nedostala a bylo to poprvé co vypadal jako zmoklá slepice. Celé se to odráželo na jeho náladě. „Jo. Asi mě očarovala jinak si to nedovedu vysvětlit. Od první chvíle mi srdce bije jako splašené. Víš, že jsem většinou klidný za každé situace, tak s Lilou to neplatí. Nevím co mám dělat. Nikdy jsem nemusel žádnou ženskou uhánět, ale ona se nenechá. Dokonce mě ignoruje od doby co jsem pro ní udělal v obchoďáku.“

„Zkusím jí napsat, když nemůžu dělat nic já, tak alespoň ty by jsi měl být šťastný.“ Vezmu mobil z nabíječky, kde si přečtu zprávu od Patrika. „Co se děje? Najedenou si celá zbělela.“ Hodím mobil po Richardovy, který si to přečte. „To je kretén. Mu dojdu rozbít hubu!“ Trochu jsem se při těch slovech pousmála. „Je to moje práce. Nějak si poradím.“