Můj Boss (Je ledovec) 43.díl

 

Můj Boss (Je ledovec) 43.díl

Isabela a Patrik:

Nastal den D a já se musela donutit vyhrabat z postele. Proč si sebou nevzal společenskou Sylvii, ta by jistě zazářila a ještě by se naparovala. Oblékla jsem si šedý kostýmek, v kterém vypadám jako nenápadná myš. Svážu vlasy a nasadím si jiné brýle se silnějšími obroučkami. 

Skvěle maskují moje rozpaky a nebo údiv. Doslova mi zakrývají půlku obličeje, takže je jedno jak se budu tvářit. Nahodím na sebe stejně odporné sako a boty bez špiček. Popadnu kabelku a při pohledu na hodinky si pospíším dolu ke vchodu, kde čekalo Patrikovo auto. Nasednu a on se bez čekání rozjede. Jeho kamenný výraz mi prozrazoval, že se mu taky nikam nechce. Rozhodně se jednalo o obchod a s tím úmyslem tam jel.

Cestou panovalo ticho. Nemohla jsem skoro ani dýchat, jak se mi začínalo třást srdce. Absolutně bez důvodu se zbláznilo v jeho přítomnosti a já tušila, že to nezvládnu. Měla bych se nějak vymluvit a zahrát divadlo, aby mě vysadil někde po cestě? Myslím, že to by mi neprošlo. Úplně cítím, jak z něj sálá led a chlad. Bylo to poprvé co jsem zažila jeho absolutní ignoraci a mráz. Zastavil kousek od restaurace a počkal, až vystoupím a srovnám si sako. Určitě mu to bylo nepříjemné tahat sebou na rande další osobu. Držím se pár kroků za ním a stávám se doslova neviditelnou.

Ona vážně jela se mnou? Nevěřil jsem tomu. Isabela si držela odstup a následovala mě, až ke dveřím restaurace, kde se váhavě zastavila. Chtěl jsem říct, aby počkala venku, když se ukázal Korel a prakticky nás oba nahnal dovnitř. Lusknul prsty a okamžitě jsme byli posazeni ke stolu pro čtyři. „Tak vás tady mám.“ Dodal Korel a usmíval se od ucha k uchu. Ono to teda spíš vypadalo jako úšklebek prohnané lišky co si přinesla do doupěte chutnou svačinku, ale zřejmě byl spokojen. „Mohu se zeptat, kde je vaše dcera?“ Rozhlížím se po příjemné restauraci a snažím se zmapovat, kdo z těch žen je moje budoucnost, když promluvil Korel. „Trochu se zdržela na nákupech, ale je na cestě. Zatím si vystačíme sami, že Isabelo.“ Korel si mě prohlížel, tak zkoumavě, až mi to bylo trochu nepříjemné. „Ano Pane Korele. Myslím, že by bylo lepší si později přesednout a nechat „Hrdličky pohromadě.“ Co říkáte?“ Patrik se při slovu hrdličky ošil. Zřejmě to nechtěl nijak protahovat.  Hlavně, abych od nich byla co nejdál a nemusela se zapojovat.

„Moment. Dcera volá.“ Korel poodstoupil a zvedl hovor. Najednou se tvářil ustaraně a vrátil se ke stolu. „Tady. Chce s vámi mluvit.“ Podal mobil Patrikovi a ten ho s nechutí vzal a přiložil k uchu a hned ho dal o dobrý kus dál. „Ano. U telefonu Patrik West.“ Ozval se pisklavý ječící hlas. „Zdravíííímmm. Dnes to nestihnu u Tiffanyyyyyho mají nové zbožííí a to nemůžu zmeškat. Jupííí, už to vezou.“ A zavěsila. Ještě teď si Patrik držel telefon dál od ucha. Těkal očima ze mě na Korela a nevěděl co na to říct. „Já se omlouvám, ale taky poběžím. Vy se klidně najezte je to na mě.“ Lusknul na číšníka a okamžitě začali nosit jídlo. „Uvidíme se zase příště. Dohodneme jiný termín, až toho nebudeme mít tolik.“ Korel ve spěchu odběhl a nechal mě tam s Isabelou. Pomyslel jsem si, že jeho dcera musí lítat po nákupech a nic jiného neřešit V tu chvíli, aniž bych jí viděl mě celým tělem prostoupil odpor. Ten hlas mi úplně stačil, abych věděl, že s takovou ženou nevydržím ani minutu v jedné místnosti. Otočím se na Isabelu. „Tak se do toho pustíme. Mám docela hlad.“ Zkusil jsem se trochu usmát, ale pořád jsem byl napjatý a nemohl se uvolnit. Isabele se vrátila do obličeje barva a s chutí se pustila do jídla. Nemohl jsem z ní spustit oči a skoro nejedl. Dokonce jsem se píchnul vidličkou do rtu, abych nepřišel o šanci vidět každý pohyb jejich smyslných rtů. Trochu si narovnala brýle, které jí každou chvíli sjížděli z nosu. Nemohl jsem to vydržet a sundal jí je. Párkrát zamrkal a zaměřila se na mě těma svýma kukadlama.

Korel:

„Dal jsi tam ten odposlech? A co obsluha? Podplatil jsi je? Chci všechny kamerové záznamy! Chci vědět sebemenší detaily.“ Otočím se na svého tajemníka. „Ano je to zařízené a kamery později odstraní. Kdyby jste nepronajal celou restauraci, tak by s tím nikdy nesouhlasili. A ty modelky se tam zdrží, aby to nepůsobilo, tak prázdně.“ Pokýval jsem hlavou a knečně se opřel do měkké sedačky auta a mohli jsme vyrazit.