Řetěz moci Irián 64.díl

Elda s vojáky:

„Dle rozkazu pane!“ Vojáci se postavili do formace a chtěli se bránit proti rychlému útoku, který přicházel z dun okolo, kde ještě žádná tráva nebyla. Písek se vlnil v slabém větříku, který přicházel od vzdáleného města Iriánu. „Proč stojíte? Zlikvidujte je!“ Zařvu, když odpadlo několik vojáku z prvních řad, aniž by si někdo všiml útočníků.

„Pane my je nevidíme. Vůbec nevíme, kde jsou pokud nezapálí šíp, ale to už je pozdě a střílí.“ Nakopnul jsem pobočníka, který byl očividně neschopný a doteď to maskoval a sám jsem se zhostil úkolu najít a zničit ty troufalce. Po chvíli jsem musel uznat, že mají velkou výhodu. Znají terén a mohli se dopředu připravit. Určitě by nemohli takhle útočit bez plánu. Možná tu byli celou dobu a čekali, až se Irián zničí sám a pak bude území jejich. Vše tomu nasvědčovalo, ale nechtěl jsem tomu věřit. Zřejmě se ve městě nacházeli špióni. Jak jinak by věděli, že se chystáme obléhat Narián? Obě města měli padnout a já bych se ukázal jako vítěz. Po zmizení Rena, kterého se nepodařilo nikde vypátrat se to trochu zjednodušilo.

Snažil jsem se dostat okolo a překvapit je ze zadu. Otočil jsem se k táboru, který pomalu dohoříval a mizel ve tmě. Vybavení a jídlo. Vše bylo zničeno. Vojáci podléhali zraněním a nebo se vzdávali silnému protivníkovy. Musel jsem přidat a dostat se za tuhle dunu, když někdo za mnou promluvil. „Tam nás nenajdete. Vzdáte se? Nebo chtete mít hrob z písku?“ Začalo svítat a já mohl vidět svého soupeře. „Dítě.“ Vyvalil jsem oči na výrostka, který nemohl být ještě ani plnoletý. „Hej starče. Vzdáváš se?“ Oplatil mi a nechal mě v úžasu, když se shromáždil zbytek jeho skupiny. „Odmaskujte se.“

 

Vedle mě se začal chvět písek, který se kupil na hromádku a po chvíli vstával a oklepal se. Sundal si dlouhý kabát připomínající písek. Na hlavě měl něco jako roušku a v ní otvor na trubičku, kterou svíral v ústech. Sundal si masku a já se znovu podivil. Opět to bylo dítě možná ještě mladší, než ten co stál přímo přede mnou. „Celý tábor je pod naším dohledem.“ Ozvalo se vzadu a já mohl vídět jak se žijící vojáci vzdávají jeden po druhém. „Dobře můžete poslat zprávu Urgovi.“ Řekl kluk stojící přede mnou. V rukou držel delší dýku mířící přímo na mě. Podle jeho postoje s ní musel zacházet velice dobře a bez zaváhání se přiblížil a přiložil mi jí k hrdlu. „Vzdej se a budeš ušetřen. Stejně tak tvoji neschopní muži, ale budete našimi vězni.“ Odhodil jsem svoj zbraň a nechal se svázat.  Zranění vojáci byli ošetřování a mrví pohřbeni o kus dál v jednom dolíku plném lučních květin. Pěnil jsem vzteky a přemýšlel, jak se odsud dostanu.

Ril:

Už by se měl probudit. Přece to nemohlo mít takovou sílu. Včera se po dvou dnech probrala Mel, která byla připravená o část své energie. Nevědomky jí předala Renovi. Nechci si ani představit, co by se stalo, kdyby tam nebyla a nemohla mu pomoct překonat nejhorší okamžik. Znovu zkontroluji Rena a pootevřu mu víčko, kde je stále oko zahalené mlhou. Odkryji cíp jeho šatů, abych zkontroloval květinu. Celá se vypálila do kůže na jeho hrudníku. Každá částečka byla jako živá. Její zlaté nitky chvílemi svítily a pohasínali jako signál zrození nového panovníka Iriánu. Možná, že to nebylo jeho osudem, když vezmu v potaz pomoc Mel. Nebo to tak mělo být a k aktivaci je potřeba spojit dvě poloviny? Nevěděl jsem. Stará kniha toho moc neřekla, jako by se minulost nesměla opakovat a ani pro budoucnost to nevypadalo nijak růžově.

Finriel nakoukl dovnitř a vstoupil do mé skromné chýše. „Jak je na tom? Bude se s námi moci vrátit?“ Podívám se na Pána Nariánu a promluvím. „Zatím se nerozhodl. Pořád na něco čeká. Je možné, že se neprobere.“  Ril se odmlčel a já začínal mít strach, když pokrčil rameny. „Na druhou stranu by ho to rovnou zabilo. Ještě se nenašel někdo, kdo by to přežil a přitom nebyl opředen darem od samotného boha Iriánu. Za celá pokolení jich byla jen hrstka a tenhle rituál se použil, ale jen dva lidé z toho přežili. Ren je jeden z nich. Kdysi dávno ho použil můj praděd, ale nenapsal toho tolik, abych tomu zcela porozuměl a jiná kniha se nedochovala. Musíme čekat. Jeho osud není jasný a duchové zarputile mlčí, jako by najednou nevěděli co má přijít.“