Okno za mřížemi 15.díl

 Zdravím a omlouvám se všem čtenářůma. Bohužel se mi podařilo upadnout na náledí a zrovna nejvíc jsem se praštila do rukou předně zápěstí a prsty. Mohla jsme max klikat jedním prstem sfko a psaní čehokoliv mě bolelo. Ještě to není úplně ono, ale už se snažím písmenkovat. Hlavně, že to není zlomené. 

 

Okno za mřížemi 15.díl

Marta:

Ta moje holka skoro nespí pokud nejsem poblíž, abych na ní dávala pozor. Musím dohlídnout, aby se jí zlepšila nálada a nevypadala jako oživlej zombík. Takhle by brzo odmítala i jíst, ten trošek co do ní dostanu jí nemůže stačit. Měla bych se o ní líp postarat, ale začínám být unavená.  Mimo mě a Toma se bojí zvuků a šramotů a prakticky se drží v Markově ložnici, aniž by vystrčila nos. Pokud nám něco upadlo okamžitě se schovala do skříně. Ten hajlz z ní udělal kupku nervů a já z toho začínám být taky špatná. Každý další den vyhlížím Marka, ale zatím se nevrací a já se začínám obávat, že ho dostali. Znovu ponořím ruce do misky a hnětu těsto, abych si vybila vztek, který se uvnitř mě hromadil. „Hajzl… jeden.. zatracená. Na každou svini se někde vaří voda.“ Řekla jsem si ta slova nahlas. Trochu se mi ulevilo a mohla jsem se zhluboka nadechnout.

Tom přestal vyžírat lednici a častěji chodil na kontrolu okolo našeho domu. Mohlo to být nebezpečné, ale vím, že si poradí a nenechá se snadno oblbnout. Zrovna se vrátil a sedl si  v kuchyni na židli. Naliju mu polévku, kterou rychle snědl a byl zase na odchodu, aniž by si počkal na oblíbenou pečínku. Já se z těch dětí zblázním. Ani vynadat mu nemůžu, aby se trochu srovnal a byl to zase ten můj blbej Tomík. Komu to vlastně vařím? Dám to zpátky do trouby a později do lednice, až to vychladne. Pakáž jedna. Budou to mít i zítra.

 

Přejdu z kuchyně do obýváku, kde dotřídím zbytek věcí, které se rozbily po nájezdu Krastových lidi a musím se podívat na Janu. Už ráno byla, tak bledá a skoro nic nesnídala. Co jsem jí  na podnosu přinesla, tak skoro totéž odnáším. Včera jsem se snažila něco z ní dostat. Třeba by si vzpomněla na důležité věci, ale místo toho se jí začaly kutálet slzy velké jak hrachy po tvářích. Objala jsem jí a sama nechala ukápnout zbloudilou slzu. Ten smutek se stále držel blízko srdce a při každém otřesu nervů se ukázal jako moje slabina, která neústupně drancovala vzpomínky na dceru. Jana jí byla i trochu podobná a na mě to působilo jako znovu vražený nůž přímo do srdce.

Tu bestii musíme zastavit! Pokud to neudělá Mark, tak se odvážím já.

Mark:

Byl jsem zpátky. Auto  zamaskuji daleko za městem a nechám se dovézt stopem, až do jámy lvové. Chodil jsem v postranních uličkách a svým novým zjevem naháněl hrůzu kolemjdoucím. Nový obličej vypadal, jako by mě právě pustili z vězení a nic jsem nenechával náhodě. Doplnil svůj zjev o odrbané oblečení, které jsem koupil od jednoho žebráka kousek od Oliverova domu a snažil se lehce upoutat jejich pozornost. Trvalo to pár dní, než se ukázali osobně.

Večer jsem se dopotácel do baru, kde se hrál hazard. Nechal jsem tam pár drobných a odplivnul si na zem. Ledabyle jsem si strčil ruce do kapes u kalhot a odhrnul tak cíp kabátu, kde jsem měl za opaskem strčený nůž. Jakmile to viděli okolní štamgasti začali se mě stranit. Znovu jsem odplivnul a vylezl ven z toho cigaretového smradu. Sám jsem si venku zapálil a nechal cigaretu pomalu doutnat v popílek a pak klepl rukou a nedopalek zahodil. V té chvíli mi bylo jasné, že mě sledují. Byl to takový malý záchvěv těla, kdy vám dojde, že vás někdo se zaujetím sleduje. Rozejdu se pryč a donutím je sledovat mojí stopu.

Zvědavost je táhla neopatrně blíž a já se dostal za ně. Nevšimli si toho a jednomu z dvou mužů přiložím nůž na krk. „Proč mě sledujete?“ Nebezpečně se na ně podívám a doufám, že mi zbaští celou návnadu. Muž strne a druhý se rychle otočí. Kopnu ho do břicha, až přistane na zadku. „Nic nezkoušejte a koukejte to vyklopit!“ Zatlačím na čepel nože, kdy se na něm ukáže první kapka krve. „Chceme ti nabídnout prácičku.“ Řekl ten co vstával ze země a oprašoval si kalhoty. „Proč to neřeknete rovnou. Myslel jsem, že jste tajný. Policajty nesnáším.“ Ty dva se na sebe podívali, když jsem ho pustil a nůž vrátil do pouzdra za opasek.

„Tohle je Mário a já sem Sven.“ Sven mi podával ruku, kterou jsem nepřijal. Mário mlčel a jen si mě prohlížel, asi abych prošel hodnotícím testem. Pak přikývnul a nechal mluvit Svena. „Hodil by ses nám do party. Už si slyšel o Panu Krastovi? Je to nejvlivnější člověk tady v městečku.“ Zavrtím hlavou, když do uličky nahlédne jeden strážník. Sven mávne a on se obrátí a jde někam jinám. „Viděls tohle nemůže ani starosta. Pan Krast má moc i peníze. Přidej se k nám a budeš mít jídlo, chlast a místo na spaní. Taky dobře platí. Tuhle Mario má i prémie.“ Ukázal na jeho šéfa, který stále mlčel a sám se uchechtnul. Zřejmě byl opatrný a nerad něco zařizoval pro svoje podřízené. „No původně jsem se nechtěl zdržovat na jednom místě, ale tohle se neodmítá.“ Plácnul jsem si s ním a nechal se vézt, až do doupěte samotného Krasta.