Řetěz moci Irián 66.díl

Rětěz moci Irián 66.díl  

Urga:

Ve stodole byla tma, když jsem se schoval a vyčkával.  Paní Helen se krčila v bezpečném ukrytu, který jsem čirou náhodou našel, při kontrole budovy. Znovu uslyším ten zvuk a slabí nádech někoho dalšího. Soupeř musel být hodně zkušený, jiný strážce, by to ani nezaregistroval. Natáhnu ruku s nožem do pozice, abych mohl bodnout nečekaně zpoza rohu. Napřáhnu se a zaútočím. „Urgo.“ Ohnal jsem se nechal nůž sjet ladně po křivce krku a nepatrně mu nařízl kůži, když jsem podle hlasu zjistil, kdo to je. „Budeš mít škrábanec.“ Dodám a napřímím se v celé své výšce, kdy mi to škvrně bylo lehce nad pás, ale o to byl mrštnější. Jeho maskování bylo taky na úrovni to jsem nemohl popřít. Jeho poloroztrhaný háv vybledlé prašné žluté barvy na sebe neupozorňoval a splynul by prakticky kdekoliv, protože pod tím měl tmavší šedivou, kterou se mohl zakrýt v temnějších koutech. Jeho světle plavé vyšusované vlasy slunečnou pouští to dotahovali k dokonalosti. Bylo to jediné dítě, které nikdo nikdy nenašel při hře na schovávanou v písčitých dunách. Oči oříškové barvy sršely hravostí a lumpárnami, ale přitom měl i trpělivost a dokázal celé hodiny nehnutě čekat na svou kořist a taky přijít s plánem, který nikdo nečekal. Jinak to bylo takové párátko co si hraje s nožíkem, ale dost nebezpečný. „To nevadí. Vše se mi hojí strašně rychle a pořád rostu.“ Rozhodil rukama,  jako by chtěl zůstat pořád takový. „Líp se schovám víš.“ Dodal a pomohl mi odklopit víko, kde byla schovaná paní Helen. Podám jí ruku, aby bezpečně mohla vylézt po žebříčku. „Trisi.“ Vyhrkla a objala to děcko, jako by bylo její vlastní. Milovala celou naší zemi a každého, kdo v ní žil. Fin měl štěstí, že potkal někoho takového.  „Běžte zpátky do domu. Já si musím s Trisem promluvit, ale podle toho jak se kření, tak se mu to zase povedlo.“   

 Ren:

Trochu jsem se cítil nesvůj a musel se srovnat s novou situací. V hlavě mě vířily odpovědi a hádanky, které musím vyřešit. Ten tlak byl nepříjemný, než se všechno  srovnalo a protřídilo. Najednou jsem věděl něco, co nepatřilo do myšlenek, které jsem měl z tohoto života, ale i z minulosti a nedaleké budoucnosti. Objevil se naposled Iriánský bůh a svěřil mi moc květiny a lid Iriánu. Chvíli ve mně rezonovala jeho ohromující přítomnost, než zmizel. Chytil jsem se za hlavu a opřel se o Mel. Pohladila mě ve vlasech, jako by věděla, že mě čeká něco těžkého. „Musíme se dostat zpátky do města.“ Prohlásil jsem a ona se smutně podívala z okna na lidi čekající před domkem . „Budu s tebou, ať se děje cokoliv. Nikdy tě nenechám samotného.“ Dívala se do mých očí a já jí pohled plný obav, ale i rozhodnutí opětoval. Vezmu jí za ruku a vyjdeme na světlo.

Ren vyšel jako první a osvítily ho sluneční paprsky. Jeho lid se díval na svého vůdce. V té chvíli zářil jako by byl ze zlata. Mel ho držela za ruku a postavila se hned vedle něj. „Ren. Ren se probral. To je náš vůdce.“ Křičeli lidé jeden přes druhého. Ril se postavil dozadu a sledoval nového vládce. V rukou držel nějakou bylinku, ke které si přivoněl. „Znovu vykvetla.“ Řekl si pro sebe a zmizel v nedalekém lese. Víc pomoci nemohl. Vždycky bude tady, aby léčil, ale do válek se míchat nesměl. Kdo jiný by zapisoval dějiny a udržoval rovnováhu mezi dobrem a zlem. Nepozorován opustil horu a zmizel ve své staré jeskyni. Vchod se zakryl, jakmile vešel dovnitř a spustila se ochrana. Jeho práce pro tuto generaci skončila. Pěšina lemovaná květinami  zarostla a objeví se, až bude potřeba. Dal do police knihu, kterou dopsal, ale jen on znal konec. Zachumlal se do kožešin a brouzdal ve svých snech o královstvích minulých i budoucích a vzdálených. Z myšlenek lidí zmizel, jako by nikdy nepoznali někoho s jeho jménem a schopnostmi. 

„Nastal správný čas. Musíme se vrátit a bojovat.“ Ren nikdy nebyl na to, aby někomu slovíčky motal hlavu a řekl to přímo. „Irián nás potřebuje víc, než kdy dřív.“ To stačilo, aby se lidé začali balit a chystat na cestu. Měl jejich důvěru a vážil si každého z nich. Pak si všiml muže oděného do lepších šatů. Neznal ho a ani nevěděl, kde se tady vzal. Mel se o něm nezmínila, ale něco mu napovídalo, že nebude obyčejný. „Jmenuji se Finriel Naryán a přišel jsem na žádost tvojí matky.“ Ren byl překvapený z těch slov. „Ona… je v pořádku? Já. Neměl jsem jí tam nechávat samotnou.“ Ren svěsil hlavu a díval se do země. Ochraňoval tolik lidí, ale svoji rodinu nedokázal. „Neboj se ochráním jí vlastním životem. Je to moje povinnost chránit ženu, do které jsem se zamiloval. Helen souhlasila a vzala si mě u nás v Naryánu, takže budu chránit i tebe. Jsi Helenin syn a také můj. “ Ren nebyl schopný pohybu. Nikdy si nemyslel, že se toho může tolik stát, když bude pryč.

Konečně to strávil a promluvil si s Finrielem jako s mužem, který se přidal do jeho rodiny. Finriel mu vyprávěl o setkání v poušti a o tom jak se dostali do Iriánu nepozorovaně a chystají se pomoci. Jeho vojáci byli připravení postavit se na jeho stranu. „Moji lidé jsou teď i tvoji.“ Finriel se za ten den o Renovi přesvědčil, že je přesně jako jeho matka Helen. Čestný a spravedlivý a pro lidi na hoře se nebál zašpinit si vlastní ruce. Byla to jeho rodina a chystal se jí chránit za každých okolností, i kdyby to byli zrádci země. Netušil co se děje v téhle krajině, jen viděl tu péči, kterou měl o své lidi v tomto malém táboře. Možná se brzo dovím, proč lid Iriánu trpí a jsou vězněni a mučení. Už předtím si všiml pár plakátů s hledanými osobami a zrovna tady se nacházeli.   

Ren se dozvěděl, že před ním stojí Pán Nariánu a uklonil se mu. Finriel to tak nenechal. Vzal ho za ramena a narovnal. „Nikdo se mi neklaní. Nejsem bůh, ale člověk, který chce být tvým přítelem Rene. Rozhodně nechci nahradit něčí místo tady.“ Poklepal na Renovu hruď, kde mu trochu rychleji tlouklo srdce z rozrušení. Naše debata pokračovala ještě nějakou dobu, než jsem si to musel přiznat.  Matka si dobře vybrala. Ren přikývnul a pomohl dětem s batohem k ostatní batožině, které přibývalo. Lidé balili, jen to nejnutnější, ale i tak toho byla solidní hromada.  

Druhý den ráno vzali všechny potřebné cennosti a vyrazili dolů s hory. Následoval předvoj průzkumníku. Kam se přidal Arian a bez okolků si k němu stoupla Mari a pár dalších vojáků, kteří předtím hlídali ve skále. Sice se jí snažil nasměrovat dozadu, kdyby se tunel stal nestabilním, ale nehodlala ho poslouchat a zapřela se jako buvol. Nikdo s ní nehnul ani o centimetr. Finriel seřazoval lidi, tak aby se do tunelu nehrnuli všichni najednou. Zřejmě měl dost zkušeností a v tom jsem mu plně věřil. Nechával projít skupinky, kdy nechal pár minut mezeru, aby nedošlo k přetížení. Děti nechal jít uprostřed, aby měli na dosah dospělé z obou stran. Nakonec jsme vyrazili jako poslední, aby nikdo nezůstal pozadu. Skalní tunel a schodiště bylo před námi.