Okno za mřížemi 16.díl

Ani  nemá smysl se omlouvat, prostě se mi psát nechtělo :D další díl, až se mi bude chtít hokej je přednější :D

Jana:

Znovu usnu, abych před sebou viděla to hnusné, zapáchající místo. Chci, tak moc zapomenout, ale neustále se vrací, aby mě ničilo. V poslední době je to ještě intenzivnější. Opravdu jsem v bezpečí ? Ve dveřích cvaknul zámek a vrzla klika. Zmítala jsem se uvězněná v rohu místnosti a nemohla nic dělat, Znovu přetrpět, již prožitou bolest bylo vyčerpávající. Celá jsem se třásla a čekala, až mě praští přímo do obličeje. Přikrčím se a čekám, když to uslyším. „Neboj se. Jsem tady. Je to jen oškliví sen. No tak, je to v pořádku.“ Cítím teplo, které osoba vyzařovala. Probudím se se slzami v očích. Marta mě tiskla na svou hruď a chránila láskyplným obětím. Třas pomalu odcházel a já se jí pevně chytla. Na rukou jsem měla stopy po zaťatých nehtech. Na dvou místech v dlani  sedřenou kůži, kde prosakovaly malé kapičky krve. Sama si způsobím bolest, abych unikla před ještě větší. Marta mě uklidňovala ještě dlouho. Začínalo svítat, když mě znovu uspala a usnula vedle mě. Držíc moji ruku jsem se cítila chráněná.

Vzpomněla jsem si na jednu větu z knihy:  Je skvělé, když někdo vstoupí do tvého života,  protože život začíná s ním.

Tady. V tomto domě mi vstoupili lidi do života a já se snažím začít znovu žít.

 

Mark :

Sedím na zadní odřené sedačce a auto se celé klepe. Podle zvuku, bych řekl, že nemusíme ani dojet do cíle. Chtěl jsem se soustředit na trasu, abych případně mohl nepozorovaně zdrhnout a nebo si dojít do města, bez toho, aby to věděli. Byla docela tma a to auto mělo minimálně ruplou jednu žárovku. Mario řídil jako ostřílený zloděj na útěku a vymetl všechny díry na prašné cestě. Nakonec se auto chvilku vzneslo jak najel zřejmě do příkopu a zase z něj vylítnul na neudržovanou silnici. Znova to v motoru kleplo a vylítlo trochu kouře z pod kapoty. Mario se příkře podíval na Svena a zprudka zabrzdil, až jsem skoro dopadl na přední sedačku, kdybych se rychle nechytnul opěrky před sebou.

„Já tam vodu dolil. Fakt, Mario věř mi.“ Ten jen ukázal prstem a Sven otevřel dveře a následně přešel k čumáku auta a zvedl kapotu. Ven se dral kouř, že zahalil Svena od hlavy, až k patě. Ten se rozkašlal a uhnul  na stranu. „Do prdele. Mario mě zabije.“ Nevím co venku Sven říkal, ale místo naštvání jsem viděl strach, protože Mario otevřel dveře. Sven sebou cuknul a bez váhání se sklonil do motoru, kde se znova rozkašlal. „Ha! Mario je tam díra, takže za to já nemůžu. Vážně. Předtím tam nebyla.“ Trval si Sven na svém tvrzení a dupnul si. Mario se sklonil a obhlédnul situaci.  Zabouchnul kapotu a odcházel někam do tmy.

 „Kámo. Vstávej. Musíme po vlastních. Tohle dál nedojede.“ Cestu mi zpříjemňoval Sven, který nezavřel zobák ani na vteřinu. Dokonce bych tvrdil, že se nestíhal ani nadechnout. „ Jsi první, kdo mě neříká, abych zavřel hubu. To se mi na tobě líbí.“ Pochvaloval si a já věděl, že z něj budu moct čerpat informace, aniž by mu to přišlo divné. „Ten škrt Krast nám nedá ani korunu navíc. Tohle auto.“ Ukázal někam za nás. „Koupil prakticky za slovo a nechal nás v tom jezdit. Už ani nevím kolikrát se na něm něco rozbilo, ale vždycky se to dokázalo opravit a nebo přitlouct.“ Zazubil se a já věděl, že si ho získám na svou stranu. Z huby se mu linul zápach hniloby a chybějící zub v přední řadě tomu dodával komický nádech. Hned mi svitlo co budu muset udělat.

Šli jsme minimálně 3 kilometry, než se v dálce ukázalo světlo v jednom z oken. Sven mi mezitím povyprávěl od každého trochu a mě to dost pomohlo, abych se některým nepletl do cesty a jiné si mohl obrátit na svou stranu. Bude to jeden z důležitých kroků na tomhle opuštěném místě. Tohle bych bez pomoci nemusel zvládnout. Sven byl jedním z nich a dokonce to byl i skvělí informátor. Měl bych se mu co nejdřív odvděčit zubní pastou, kartáčkem a ústní vodou, nebo z toho puchu přijdu o nos.

V masce od Olivera bylo trochu tepleji a já cítil, jak mám pod tím vším vlhké vlasy a orosené čelo. Dnes si odškrtnu třetí den strávený s jiným obličejem. Sven mě zavedl dovnitř a ukázal mi jednu starou rozvrzanou postel. „ Bydlíš se mnou kámo. Konečně mám spolubydlícího a není to žádnej parchant.“ Sven byl doslova nadšený, ale já ztratil přehled, kam šel Mario. Jako by se vypařil cestou do kutlochu.

Tohle místo se nedalo jinak nazvat. Určitě se tady Krast nezdržoval dlouho a nechával svoje kumpány živořit daleko za městem. Musím uznat, že mu to myslelo, ale jen do doby, než si dovolil sáhnout na něco mého. Sven se svalil na postel a začal silně chrápat. Využil jsem situace a trochu nakouknul po domě, než se ostatní vzbudí a našel místo na uskladnění masek, které jsem si přinesl v batohu. Tušil jsem, že mě dřív nebo později prohledají. Z jedné strany se mi povedlo dostat dovnitř, ale dostanu se i ven?

Oliver:

„Zase mi to vybouchlo,  co dělám špatně?“ Mumlám si pro sebe. Celé to na mě z robotu vylítlo a to jsem si myslel, že je to konečně, ta správná kombinace. „A co je tohle?“ Seberu ze země mě známí pytlíček. „A sakra.“