Řetěz moci Irián 68.díl

 Zdravím. Jak jsem slíbila vychází nový díl Iriánu. Nevím, zda jste si všimli, ale hned nahoře v panelu přibyl odkaz na podporu mého psaní jak rad do sfka, tak povídek. Mužete ho buď zkopírovat nebo přepsat. či ignorovat :D nešel mi jinak nahodit, takže ho dám sem do článku.  Můžete mi tam koupit kávu. 1 šálek  je za 2 eura  můžete naklikat i vice káviček pokud chcete a platí se kartou nebo přes paypal. Výtěžek půjde na soutěže o houby na discordu a případně pokud zbude mě na nějakou kávu nebo zákusek, aby se mi lépe tvořil děj :)  k povídkám nebo sháněli infa o sfku. Jen u minulého sf článku jsem blbka přes 2 hodiny, než vyšel. 

Děkuji  za případnou podporu :)   https://ko-fi.com/povidkyodkat

Ren:

Nechal jsem za sebou tajnou vesnici obklopenou horami. Ta příroda mi bude chybět. Pořád mám pocit, že něco důležitého zůstalo skryto na tom místě, ale nemohl jsem si vzpomenout, kdo nebo co mi, tak schází. Zůstal jsem chvíli stát v tunelu a otočil se za sebe, jako by se měl ještě někdo přidat. „Neboj se, jsme všichni. Nikdo tam nezůstal.“ Ujistil mě Fin a přidal se ke mě. Šli jsme nepřetržitě, dokud jedno z dětí nevyhlásilo pauzu. „Bolí mě nožičky.“ Na to se přidalo další, tentokrát o něco starší kluk . „No jo ženská.“ Všichni jsme se nad tou hláškou usmáli, když přistál na zadku hned vedle ní a nechali je odpočívat na zaprášených schodech, které končili a před námi byla další část tunelu. Osvětlení z pochodní dosahovalo pouze k okraji a zbytek pohltila nepropustná tma, která nikoho z nás nelákala. Jediné, co nás drželo plné energie, byla představa, že se vracíme domů do Iriánu. Pokud nějaký zbyl. Ziel mohl za tu dobu napáchat plno škod, které mohli nenávratně poškodit obyvatelstvo a město. Možná se nemáme kam vrátit, ale musíme to aspoň zkusit. Nechal jsem v sobě zavibrovat sílů květiny, abych se ujistil o své moci a zaplašil tak, špatné myšlenky.

Za chvíli jsme se dali znovu do chůze a vmáčkli se do o něco těsnější vytesané chodby rámované obrazci, které mohli rozluštit pouze jejich stavitelé. Vzdh tu byl těžký a plný prachu a zbytků pavučin. Brouci se blyštěly v odlesku světla plápolajícího po stěnách hrubě otesané chodby. Někdo sem tam zakašlal. Po nějaké době narazíme na překážku, s kterou jsme nepočítali. „Ta chodba se zřítila.“ Zvolala Mary, která do teď udržovala tempo.

Ziel:

Se špatnou náladou jsem chodil z jedné strany místnosti na druhou. Zastavím se před trůnem, když se unavím. Zprávy o tom, že hledám vědmu, se rozkřikli okamžitě, protože mimo odměny jsem nabídl i dostatek jídla. Na nádvoří grilovali prase, aby se vůně dostala široko daleko. Lid se shlukl u zavřených vrat a snažil se je přelézt, ale marně. Hned za nimi jsem nechal rozmístit stráže. Nikdo neměl šanci bez informací o vědmě ukořistit ani jediné sousto. Znovu se otočím a dojdu k oknu, abych se podíval na tu sebranku škemrající o jídlo. Byli to ubožáci, kteří se semnou nemohli vůbec měřit. Dokonce vylezli i ty, co měli být už dávno ve vězení nebo v mučírně.

 

Poslal jsem pro ně, ale na poslední chvíli zase utekli v davu, který se zvětšoval a neúprosně tlačil na bránu. Někdo se snažil dostat skrz a přeřvával škemrání a prosby. „Já vím, kde je vědma. Já vám to řeknu. Pusťte mě. No tak uhněte.“ Rychle jsem otevřel okno a zařval. „Okamžitě ho doveďte.“ Chtěl jsem zavřít okno, ale na poslední chvíli mě převládla radost. „Zmlaťte je. Musím si spravit náladu.“ Než mi dovedli onoho mladíka díval jsem se, jak strážní otevřeli bránu a obušky mlátili lidi. Chlapce vzali dva strážní dovnitř a zase zavřeli bránu. Přesně to jsem potřeboval a hned je ten den hezčí.

Dveře se otevřely a dovnitř vpadl mladý kluk okolo patnácti let v otrhaném oblečení. Další chudák co smrděl stokou a jeho obličej byl pokrytý krustou uschlého bahna nebo co to vlastně bylo. Jeho obličej mě vůbec nezajímal pokud měl to, co jsem chtěl. Možná byl ve skutečnosti ještě mladší, ale to mi bylo taky fuk.  Rychle si klekl a zadíval se mi přímo do očí. Jindy bych ho nechal okamžitě pověsit, ale nejdřív potřebuju informace. Polknul a promluvil. „Opravdu dostanu všechno to jídlo ?“ Sesednu z trůnu a trochu se přiblížím. Ten puch byl neskutečnej, ale musel jsem něco obětovat, abych se dozvěděl, kde je vědma.

„Ano. Pokud nelžeš. Nejdřív jí musíme zajmout, až potom dostaneš, co chceš.“ Kluk se zamračil. „Do té doby moje rodina umře hlady.“ Chtěl smlouvat. Zřejmě mu to trochu myslelo, že by naopak nakonec nemusel dostat vůbec nic, než pár ran bičem. „Takže lžeš?“ Mávnutím ruky přivolám stráže stojící v rohu, kteří ho vzali oba za ramena. Připravení vynést ho rovnou do vězení „Ne! Nikdy nelžu, ale ani já nevím  jestli tam ještě bude. Viděl jsem jí včera pozdě odpoledne. Skoro jsem odpadl, když mě zachytila nějaká ruka. Podepřela mě a nechala, sednou na jeden z kamenů u cesty z města. Podávala mi láhev s čistou vodou. Byla to doba, co jsem měl, tak  dobrou a čistou vodu víte. Nikdy bych na tu osobu nezapomněl a pak jsem viděl leták a rozhodl se tím jídlem a odměnou zachránit mojí rodinu.“ Moc mu to mluví, ale místo, kde ji potkal  zatím nedávalo moc nápověd. „Pusťte ho.“ Rozkážu a na stole seberu kus sýra a bochník chleba. „Zbytek dostaneš, až jestli jí dopadneme.“ Chlapec se zakousnul do voňavého chleba a z očí mu vyhrkly slzy. „Děkuju.“ Snažil se mluvit s plnou pusou a přitom si narvat do pusy další sousto. Na rychlo polknul. „Vědma mě včera nechala na křižovatce u severní strany hradeb. Vydala se cestou k zapomenutému chrámu. Je to ta cesta doleva, teda byla, už se moc nepoužívá a je celá zarostlá, kdo jí nezná, tak projde a vůbec o ní nebude vědět. Trvá to minimálně půl dne, než se tam dostanete na koni. Je to dost z ruky. Dál je rokle, takže musí být v chrámu, pokud neumí lítat.“ Kluk se znovu zakousnul, ale tentokrát do zralého sýru. „Okamžitě vyrazte. Vezměte sebou dost mužů. Pokud tam bude a uteče vám, tak se ani nevracejte.“

„Dle rozkazu.“ Vojáci odběhli, aby předali instrukce. „A ty počkáš, dokud se nevrátí.“ Chlapec přikývnul a nechal se doprovodit do jednoho z pokojů pro služebnictvo. „ Můžete dát zbytek mému bratrovi, on čeká venku. Donese to rodičům. Řekněte mu, že jsem v pořádku. „ Slouha vzal zbytek jídla a odešel. Venku ho předal dalšímu klukovi a vrátil se ke své práci.

Usmál se. Jídlo hodil lidem hned za bránou a šel si po svém.