Můj Boss (Je ledovec) 47.díl

 Pokud mě chcete podpořit můžete koupit kávičku nebo dvě :D  Děkuji případně pokud někdo koupí lze platit kartou nebo paypalem.  https://ko-fi.com/povidkyodkat 

Můj Boss (Je ledovec) 47.díl

 

Richard :

Vypadala silně a přitom byla strašně křehká uvnitř. Ten smutek se přehoupnul a nakazila mě. Skoro jsem to nevydržel a musel zadržet sten, který se mi dral z úst. Byl jsem, tak naštvaný sám na sebe, že jsem jí nemohl chránit mnohem dřív. Možná by se ani nenechala, dokud se nesesypala jako domeček z karet. Právě mi ležela v náručí opřena o rameno a její dech mi hladil chmýří na poodhaleném hrudníku. Pořád mě držela pevně za cíp košile a trochu popotáhla, což zapříčinilo rozepnutí dalšího knoflíků, ale mě to nevadilo. 

Hýčkat a ochraňovat Lilu v náručí bylo, tak vzrušující, ač jsem si nemohl dovolit nic dalšího, byl jsem překvapivě spokojen. Okolo prošla servírka s další horkou kávou, která krásně voněla. Mrkla na mě a soucitně mi klepla na rameno.  „Dáš si ještě něco?“ Zeptám se  a pohladím Lilu po vlasech. Otevřela oči a zaměřila se mi na hrudník, který se zvedal rychleji, než by měl. Pohladila mě přes košili a vzhlédla.  Naše oči se setkaly a vpíjely se pohledem. Moc dlouho to nevydržela a zavrtala se mi víc do náruče, kdy se nosem otírala o hruď. Hlavu položila, tak aby jí moje kůže hřála a já se začínal rozpalovat. Myslel jsem, že si na chvíli odskočím a vyřeším svůj trochu nepříjemný problém dole v kalhotách.  „Můžu zůstat chvíli takhle?“ Zeptala se téměř šeptem Lila a mě to odzbrojilo a věděl jsem, že musím vydržet a ovládnout se. „Klidně, až do rána.“ Zalhal jsem a začal praktikovat hluboké nádechy a výdechy, abych se uklidnil. Znovu Lilu pohladím po vlasech. Podívám se prosklenou výlohou ven a vidím, jak začíná svítat. Brzo se s ní budu muset rozloučit.

 

Patrik:

 

Bylo to dlouho, co jsem měl tak velký zájem o nějakou ženu. Isabela mě fascinovala a stále odhalovala kousky části sebe sama a já se snažil to puzzle posbírat a utvořit si obraz.  Pořád se snažila schovat a nepustit mě do svojí ulity, ale i tak se mi naskytli krátké okamžiky, kdy nebyla ostražitá a nevědomky ukázala další vrstvu svojí povahy. Možná, že právě to mě nutilo se o Isabelu zajímat. „Kdo vlastně jsi? Proč schováváš svoji přirozenost za brýle? Koho se snažíš odehnat? Muže? Nebo jenom mě?“ Převaloval jsem se v posteli nad kanceláří a nemohl vůbec usnout. Pořád mě běhalo na mysl několik otázek ohledně Isabeli a stále se přidávali další. „Proč tě chce mít Korel na očích? Takovej starej kozel by přece nesváděl mladou ženu NEBO ano ? Rozhodně jsi moje, ale nejdřív se musím zbavit toho sukničkáře, s kterým žiješ. Proč vlastně? Vždyť je to hotovej Casanova.

 

 Znovu jsem vstal z postele a prošel do kanceláře a ze stolu sebral složku Richard Zeng a procházel jí znovu a znovu. Měl bych se zeptat osobně, napadlo mě. Zhasnu a vrátím se  do pokoje, až nakonec usnu. Opět se dostávám do snu, kde mi mizíš a ztrácíš se v bludišti. „Neschovávej se přede mnou. Já ti nikdy neublížím. Korel i s dcerou se může jít vycpat, ať si nechá ty svoje podniky.“ V tom se zastavíš a čekáš, až tě doběhnu, ale já se nemůžu hnout z místa. Něco nebo někdo mě drží na stejném místě. Otočím se a vidím něčí ruku.  Korel se s úšklebkem držel mého saka a nepustil mě. Zařvu ze snu a vzbudím se do časného rána. Propocený ledovým potem. V tom snu jsem tě ztratil.

 

Zaplaším poslední střípky ze snu a dám si horkou sprchu, abych se trochu zahřál. Dnes tě uvidím znovu a konečně si promluvíme. Přesně to, byl můj plán, dokud se nezačalo všechno srát se zazvoněním prvního telefonu. Na to dorazil Dan, který vypadal sežvejknutě. „Vyflusla tě pračka?“ Zeptám se, když si uvědomil, jak vypadá v pomačkané a špinavé košili.  „Ajo. Nechal jsem sako u Diany.“ Vyhrknul a já si začal okamžitě představovat, co se mohlo stát, že vypadá jak po boji s vetřelcem. Nebo to byl jiný boj? „Popral ses s divokou kočkou?“ Dan se ošil a já si uvědomil, že nebudu daleko od pravdy. „Řeknu ti to pak.“ Popadnul šanony s lejstry a šinul si to k výtahu. Následoval jsem ho, jen s tím rozdílem, že já si to stihnul naházet do aktovky.  „Máš sebou pas, že jo?“ Dan zašátral v kapse. „Vždy připraven, ale budeme na to muset šlápnout nebo nám to uletí.“ Počítal jsem s tím a na recepci nechal vzkaz pro sekretariát. Viděl jsem to na týden cest pokud bude všechno probíhat hladce, ale pochyboval jsem, že se tam nezdržíme. Dokonce i Dan strčil excepční lístek, který byl pro Dianu.