Záznam z planety Katerot

Přináším na ukázku novinku co mě napadlo při psaní sf rad do hry. Pokud by byl zájem mohu z toho udělat povídku delší přeci jen tam není žádný dobrodrůžo. :D Uvidím jestli to bude někdo číst případně můžete poslat kafe odkaz je z boku v záložkách. Zatím to dám do krátkých povídek podle zájmu, kdyžtak vytvořím chlívek :) v záložkách. Děkuji za přečtení. 

Záznam z planety Katerot:

První hlídka a první žold.

Bylo to dávno a stejně se mi to opět vkradlo do tichého spánku.

Opět se vracím do snu. V tomhle případě je to spíš noční můra, kterou jsem nesnášel, ale ona se pořád vracela a opakovala. Znovu stojím na ulici v otrhaných hadrech, které sotva držely pohromadě. Chvíli mě nechali na pokoji, než se znovu dali do házení kamenů. Vzal jsem ze země silný klacek a co nejvíc jich odmrštil pryč, i když se některé trefili a způsobili modřiny nebo drobné oděrky nenechával jsem to na sobě znát. Hrdě zvednu hlavu a dál čelím útokům  bohatých děti,  kteří měli rodiče, vlastní dům a plnou podporu rodiny. Já neměl nikdy ani jedno z toho a doslova hladověl den za dnem.

„Hej vylez ty špíno.“ Volali na mě místní děcka, aniž by se snažili zeptat na   moje jméno. Vykouknul jsem z provizorního přístřešku, který každý den potřeboval několik oprav, aby nespadl pod náporem větru a deště. „Jestli já jsem špína, tak vy musíte být hovna.“ Dodám a znovu si vezmu do ruky klacek. Stal se mou jedinou obranou a taky věrným přítelem. „Jsem první a jediný nástupce strážců a jmenuju se  Lorako. Jeden z nejsilnějších na planetě Katerot a teď vám ukážu, co dovedu.“ Napřáhnu hůl, abych se pomstil a odrazím prvních pár kamenů. Znovu se postavím a srovnám si postoj, když nečekaně vypálí další munici v podobě kup bahna  a hůl se zlomí. „Sračka jako ty nemůže nikdy vyhrát. Strážce k smíchu. TO si o sobě myslíš, že seš hrdina, ale zatím seš jen posera.“ Vykřikovali děti, co mě každý den šikanovali.

Bolestí se vzbudím jako by se to stalo právě teď a ne před lety.

 

Projedu si rukou rozčepýřené vlasy, které se mi nikdy nepodařilo učesat a  ta barva. Černé s odlesky tmavě modré na koncích. Možná byl můj táta blesk? Pomyslím si a podívám se na budík, který se pádem na zem rozbil. „Kurva, jdu pozdě!“ Naházím na sebe jediné oblečení a popadnu batoh. Zkontroluju, jestli mám všechno a vyběhnu směrem k městu, kde se chci hlásit mezi dobrovolníky na ochranu města. Řada na zápis byla dlouhá, až na  okraj k bráně, kde drželi vojáci hlídku.

Nakonec jsem se k večeru dočkal a dostal nějakou knihu se zákoníkem města, která mě absolutně nezajímala a navíc byla těžká jak kráva a hrnul se ke zbroji a zbraním. „Počkej nejdřív se dotkni kamene.“ Řekl jeden úředník a čekal, až to udělám. „Hm zase žlutá nebo to byla červená? Já viděl i zelenou. Nakonec se to zastavilo stejně na žluté. Zase válečník. Já ti to říkal, naval stříbrňák.“ Dohadovali se za mnou nějací vojáci.  Doběhnu k stanu, kde se fasovalo brnění a hodili po mě nějakej kus plechu a u zbraní mi vrazili klacek s upevněným kamenem. Ten jsem strašně potřeboval, když mi jeden čouhal z batohu. Zaskřípěl jsem zuby a šel do noclehárny, když mě někdo zastavil. „Věci si nech tam a máš rovnou  hlídku. Kolega, už se tě nemohl dočkat. A my budeme mít konečně klid.“ Dořekl spíš, jen tak pro sebe. Ukázal k bráně do města, kam jsem se měl dostavit. To siiii dělaj kozy?  Od někud se ozvalo MÉÉÉ.     

 

Dalo práci dostat se, až nahoru po točitých schodech asi jsem vyšel ze cviku. Obejdu to skoro do kola, když se tam o zeď někdo opírá. Nevšímal jsem si ho a snažil se porozhlédnout.

 

Město byla docela vylidněná v tuhle noční hodinu a jediný co mě štvalo byli komáři hemžící se okolo pochodní. Rozhlédnu se z hlídkové věže a snažím se načapat nějakého zloděje, abych dostal extra odměnu a mohl si konečně v hospodě dopřát pořádnou snídani, aby to nedopadlo jako dneska.  Pohladím si kručící žaludek a utáhnu opasek. Máknu do kapsy, kde mám sotva pár stříbrných a těšil jsem se, až bude ráno a já dostanu svůj žold za první hlídkování. Naberu nějaké zkušenosti a ještě si vydělám zlaťáky.

 

Skoro usínám, když sebou další zbrojnoš pohne a jeho brnění zacinká. To jako celou dobu spal? Pravda je, že byl vyzbrojen o něco lépe než já a to mě hrozně dopalovalo. Mrknul na mě a já se víc zamračil, abych vypadal dost hustě a nahnal mu do kalhot. „Budeme kámoši?“ Mrknul na mě těma prasečíma černýma očičkama, který se na jeho velkým ksichtě ztrácely. Nos jako bambule zbarvená do růžova. Pusa velká jako hangár a ještě koukal, tak přiblble. Jak vůbec tohleto mohlo mít nějaký brnění? Proč musím sloužit zrovna s takovým idiotem?  Navíc měl na koženém řemínku připásanou knihu u boku. Pak mě došlo, že je to ta, co jsem taky vyfasoval a rovnou jí pohodil někde mezi batoh.

 

„Myslíš, že můžeme? Co, když nechci?“ Sjedu ho smrtícím pohledem a nenechám se tak snadno obalamutit prvním, kdo se chová přátelsky. Při tom se mi naježily ještě víc vlasy a cuklo pravé ucho. Vždycky jsem si poradil sám a nějakýho magora za sebou tolerovat nebudu.. Hlídka pomalu končila, když na obzoru začínalo svítat a slunce se vyhupovalo nad horou. Něco vzadu se pohnulo! Zbystřím a letím dolů z věže zatím, co ten trouba zůstane nahoře u poplašného zvonu. Místo, aby zazvonil, tak zůstal zírat do dálky a opřel se o kamenné zábradlí, aby měl lepší výhled. Otevřel knihu a začal si číst.

 

Co, tam dělá? Ohlédnu se zpět a vidím, že se usmívá jako blb na nějakou stránku. Beztak, tam má prasárny!  Ty malý očička se přitom z jeho tváře úplně ztratily. Něco zařval, ale neslyšel jsem ho a rychle se přemísťoval ke svahu, kde byl nějaký chlap v hávu. Leknul se mě a zmizel někde za zatáčkou. S dobrou náladou jsem se vracel dolů a mnul si ruce, protože dostanu extra odměnu, když se ke mně přiblížil, ten tlusťoch z hlídky. Sotva šel natož, aby běžel. „Proč jsi nezazvonil na poplach?“ Ptám se ho dopáleně, když se ukáže velitel strážných, který nese odměnu za hlídku. „Uhni, překážíš.“ Dodám a hrnu se za zlaťákama.    

 

„Mladej jak si to představuješ? Co!!“ Okamžitě mě velitel seřval, a já se sesunul na jednu hromadu. „Měl ses držet Hanse.“ Poplácal tu kupu sádla po rameni a dal mu několik blyštivých mincí. Mě hodí na zem jeden stříbrňák. „Příště, až budeš chtít vyděsit trhovce, tak jsi skončil.  Učit by ses měl  tady od Hanse zná naše pravidla na paměť a byl tak šťastný, když dostal nového parťaka, že jsem mu nakonec ještě musel zvednout  plat. Ty si ho, ale nezasloužíš. Hans je hotovej poklad a nedělá žádný potíže. Škodu jsem ti rovnou strhnul z platu.“ Znovu poplácal Hanse po rameni, než odešel a nechal mě tam s tím hovadem. „Dneska je pátek.“ Prohlásil a podával mi ruku, abych mohl vstát. „To vím taky!“ příjmu ruku, aby se neřeklo a vstanu, abych si oprášil oblečení. „No a to je vždycky trh, takže je jasný, že někdo ráno příjde do vesnice se zbožím. Prodávají tam samé dobroty a lahůdky a tobě se povedlo je zahnat. Dneska si nic nekoupím.“ Zasnil se a z pusy mu začala téct slina.

Mě to bylo hned jasný, ten než k nějakýmu problému dojde, tak stihnou všichni utéct, jeho hlášení musí znít nějak takhle. Během hlídky jsem se stihl najíst a dovalit zpátky na základnu. Pche a s ním mám vydržet ve službě, vždyť je prakticky k ničemu.

Ve stanu jsem nad tím dumal a došlo mi, že jsem se zřejmě trochu unáhlil. Hans vešel do stanu a vypadal náramně spokojeně. Zřejmě sežral celou krávu a ještě mu něco zbylo podle toho narvaného pupku a měštce.  Sednul si na postel, která pod jeho váhou pěkně zanaříkala. Zaměřil se na mě a pak ze sebe vydoloval. „Budeme kamarádi?“ A já sebou trhnul. Je to retard. Pomalu si uvědomuju, že je to trest vyfasovat zrovna jeho. „Měl by sis ode mě držet odstup …“