Až na konec.

Tam do dálek v klidu si jít, až na okraj posledního kráteru. Rozhlédnout se po vyschlém obzoru přede mnou, kde se rozléhala netknutá poušť. Vypadala tak uhlazeně, jako by po ní nikdo roky nešel a přece to nebyla pravda. Jen písek společně s větrem zahlazovali všechny stopy. Tak pustá krajina působyla dojmem posledního odpočínku. Klidně by se na ní káždý stratil a poušť by ho zahalila do jedné z písečných bouří. Vychazel z ní strach a posvátná úcta nad takovýmto pustým krajem. Snažila jsem se dohlédnout, až na její konec, ale všude se slévaly jen obrovské kopce písku a dun, které vypadaly tak klidně a nedotčeně.

Slezla jsem dolů z kráteru a do netknuté krajiny udělala první stopu. Noha se mi zabořila hlouběji než jsem čekala a bota se mi naplnila teplým pískem. Pomalu jsem jí vyprostila ze sevření neviditelných rukou a udělala další, teď už jistější krok. Během chvíle jsem byla obalená pískem od hlavy až k patě. Pronikl do všech zákoutí mého oblečení a boty mi pod jeho tíhou ztěžkly, že jsem skoro nemohla zvednout nohy. To mě však neodradilo a pokračovala jsem dál. Nekonečná poušť mě zahalila do svého nitra.

Tohle je nekonečno pomyslela jsem si a snažila se pokračovat v cestě.

Minulé téma týdne jsem prošvihla tak na tohle jsem sesmolila aspoň pár řádků. Nic lepšího mě na nekonečno nenapadlo. Rozlehlé pouště se podle mě skvěle hodí.