Dávný čas o samotě.

Je to celkem dávno co jsem se mohla jen tak zastavit a přemýšlet o minulosti. Zrovna v tyto dny se snažím odpočívat a moc se nezabívat tím co přinese zítřejší den. Prostě vypnout a nechat čas plynout pomalu bez toho, abych se ho snažila urychlit. Kam taky spěchat ono všechno příjde samo postupně.

Nevím jestli tomuhle mému výkecu bude někdo rozumět, ale i tak sepíšu aspoň pár řádků o tom co bylo a nebo bude. Nechci vám tady vypisovat nesmysli, kreré se stali během mého života a odhalit vám svou část příběhu, ale něco napsat mohu a tak je to tu.

Temnota je tak vítana v okruhu světla. Úplně jí cítím jak mnou prostupuje a vyhřívá se mi blizko u srdce. Nechci jí odehnat, aby jí nebylo stejně smutno jako mě v tuto dobu. Poprvé, když ke mně samota přišla byla nevítaná, ale za tu dobu jsme si na sebe zvykli a už se nedokážeme oddělit na dvě části. Stala se mnou a já zase jí. Jeden bez druhého jsme jen půl prostě nedokonalí. Kdyby mě najednou opustila byla by to rána přímo do srdce, která by už nikdy nemohla zarůst. Díra co vypálila by mé sny a stala se tak jedinou mou temnotou. Stala by se středem mojí bytosti. Nic jiného by nemělo smysl ani význam. Tohle jsou důvody, proč jí nikdy nenechám odejít.

Temnota co zůstala hluboko pod kůží,

je to jako trny bez růží,

jen čas na světě mi prodlouží,

můj obdiv a úctu si zaslouží.

Trochu smutné pojetí na téma tydne, ale nic lepšího mě nenapadlo. Jak se vám to líbilo ? Asi jsem ten smutek trochu přehnala :D