POVÍDKYODKAT

Manželem proti své vůli 7.díl "Cože jen přes mou mrtvolu!" Jako by nevěděl co se stane. Jedno mávnutí a byl bez kabátu a následně i bez košile. "To nemyslíš vážně !! Já nechci!" Co s ním mám dělat je horší, než ženská. "Myslíš, že ti tady někdo příjde na pomoc?" Přestal sebou házet a já se pomalu blížila k posteli. Znovu se ošil a natlačil, až na polštáře. "Já ti neublížím. Jen se snažím pomoct." Aniž by si toho všimnul obtáčela jsem okolo zápěstí magický náramek s řetízkem. Délka se zmenšovala a náramky se zviditelnily. Oba nás napadlo totéž, ale já byla rychlejší. Chytila jsem jeho ruce a svázala jednu k druhé, když se u postele ukázalo koště. "Nerada ruším, ale máte naléhavý případ." Čarodějka byla rázem pryč. Jen se někam táhl řetízek, až pozvolna zmizel. Já zůstal svázaný a koště stálo hned vedle postele. "Pomůžeš mi?" Obrátil jsem hlavu a zůstal smutně koukat na koště. "Máš mi sloužit!" Koštěti začala červenat ...

Zachraň můj osud 35.díl "Tady dole." Roztáhla jsem křídla ještě víc a snášela se dolů. Po přistání si zkontrolovala křídla a pomalu je nechala zmizet. Bolela, ale posloužila dobré věci. "Musíme jít. Rychle." Popoháněl mě Darius. Proběhli jsme zatáčkou a uviděli malý domek obklopený hloučkem lidí. V rukou měli kameny a zrovna se jim podařilo rozbít okno. Někdo ve vnitř vykřikl a pak nastalo ticho, které přerušil Darius. "Co to děláte?" Šla z něj hrůza. Oči potemněli a jeho plášť se rozlétl do stran, i když se nehnul ani lísteček. "Smůla na vás." Skoro zašeptal a lidi upustily zbytek kamenů a kousky cihel. Dali se na útěk. "Jako by jim to pomohlo. Stejně jako mohu někomu darovat štěstí mohu ho i vzít." Dořekl a rychlím krokem vešel do domu. "Zazo neudělali ti nic?" Vešla jsem za ním a uviděla na zemi ležet schoulenou dívku. Okolo bylo několik střepů z rozbitého okna a o kousek dál ležel kámen. Třásla se po celém těle. Vyzařoval...

Dračí prokletí 8.díl Osaměla. Čaroděj Zaros se navrátil kam patřil. V duhové mlze se přemístil a proměnil v draka. Šupiny se leskly od paprsků slunce jako tmavě modré diamanty posázené ranní rosou. Nebylo snadné je skrýt před zraky zvědavců, kteří se odvážili za hranici do zakletého údolí. Hraniční kámen a strom strážili zem, a přesně tam stálá. Viděl jsem jí v kouzelném zrcadle. Stála u zvonu a o něčem přemýšlela. Přejela konečky prstů po vyrytém nápisu na velkém zvonu. Něco říkala a zatáhla za stuhu. Zrcadlo nedokázala přenést zvuky ani hlasy, ale dobře jsem věděl, že nezazvonil. Nikdo nemůže přivolat draka. Vždycky to tak bylo. Zvon zvoní jen v noci, kdy se začnu přemísťovat na zavolání. Je to magie, která se nedá změnit. Teda, alespoň jsem si to myslel, než mi začal mizet čumák a postupně mě přenesl ke stromu. Bylo to o fous. Zrovna odcházela. Hlavně nenápadně a potichu. Zadržel sem dech a z nozder zastavil valící se obláček kouře. Na čumáku mi přistál kolibřík a mě to tak moc šimr...

Pár slov co na papír se slétlo. Minulost Stará bolest zůstává, nová se k ní přidává, je to ztráta veliká, mezi námi trhlina, je to propast jediná. Tam kde můžeme být, jen ty a já. Válka v dálce doznívá, plamen v očích hořívá, jindy žhnoucí zhasíná, zbyli jsme tu zas my dva, slunce za obzorem postavy prolíná. Je to propast jediná, kde duše má, byla tvá. V očích modrých jako nebe, vídím, už jen tebe.