POVÍDKYODKAT

Trochu jsem si pobrukovala a přitom mě napadly tyhle blázniví slova. Snad se bude někomu líbit. Další díl k nějaké povídce asi koncem týdne. 

Arian: Nevím kolik času uteklo, když jsem byl konečně připraven otevřít oči. Byl jsem si vědom toho, že se ven nedostanu. Mdlí vzduch smrdící po plísni mě začínal pomalu oblbovat. Možná mě to mělo otrávit, abych nemohl utéct. Síla se mi navracela velice pomalu. Teprve teď jsem si uvědomil, jak moc unavený jsem byl. Nohy brněly a svaly naříkaly dokud jsem se znovu nenátáhl na starou zatuchlou slámu. Po hmatu si vytvořím menší kupku pod hlavu. Jedno stéblo strčím mezi zuby a pomalu ho přežvykuji. Na chodbě byl klid, protože dopadající světlo nenarušil ani jeden stín. Bylo to divné ticho a já hleděl do tmy, která se mi dostávala pod kůži. Představoval jsem si Mary, jak se směje a huláká. To jediné se mi přemítalo v hlavě. Nikdo nepřinesl vodu ani kůrku chleba. Zřejmě ta cela posledně byla velký luxus s výhledem z okna do postranní ulice. Mohl utéct den a nebo teprve pár hodin? Všechno užitečné mi vzali a hodili po mě roztrhané triko a kalhoty, do kterých jsem se převlékl...

Další den byl skoro u konce, když se Jana probrala a snědla prvních pár lžic polévky. Nenutila jsem jí, protože by se mohla zhoršit. Šeptám utěšující slova dokud tvrdě neusnula a sama zhasnu a odvalím se do postele. Po dnu stráveném žehlením a vařením jsem byla utahaná. Janě jsem převázala znovu rány a pomohla jí se převléct, než si znovu lehla, Byla o dost klidnější a třes se pomalu vytratil.  Za to Tom se raději odklidil z mého dosahu, když přijel opravář a nadával, který prase se v té pračce vrtalo. Oprava stálá skoro tolik jako bych kupovala novou. Všimnu se, že zmizelo nějaké jídlo. Však si to s tebou vyřídím později. Nebylo dne, kdy bych se s ním nemusela dohadovat. Venku začalo hustě pršet a z okna bylo vidět pročísnout blesk ztemnělou oblohu. Bubnování kapek o parapet mě postupně uspalo.

Isabela: Ještě teď mi bušilo srdce, když se mi Pan Korel snažil navrhnout, abych dělala prostředníka mezi jeho dcerou a Patrikem. Chtěla jsem okamžitě odmítnout, ale nedal mi příležitost a nechal mě v tom vymáchat. Odešel s úsměvem na rtech a ta jeho tvář. Pořád jsem jí měla před očima. Co to mohlo být za pocit? Byl zvědaví a nebo se těšil na boj s Patrikem? Ne to určitě ne. Vypadalo to jako předzvěst něčeho o čem dávno věděl, že se stane. Byla to jistota, která mě děsila. Uvědomoval si, že tenhle boj má dávno vyhraný. Musím se uklidnit a rozumně přemýšlet. Nejdřív si sednu na lavičku v parku, než se dám znovu do pohybu.  

Ren: „Co to proboha je?“ Pohotově vyndám z kapsy kapesník a přiložím si ho na nos a ústa. Ten puch se nedal vydržet a to jsem se nacházel u vyvrácených dveří bývalé Rilovi chatrče. Někde uvnitř musel být i on. „Rile?“ Zavolám do hustého dýmu, který se stále odněkud dral ven dveřmi a bočním oknem. Za to z komínu se chrlil jakýsi popílek a poletoval vzduchem dokud se nerozpadl. Neodpověděl mi a tak jsem se odvážil udělat krok dovnitř. Venku se mezitím sešlo několik   vesničanů držící svoje zvědavé děti mimo dosah. „Mami zase tam dal špatný bylinky?“ Ptala se nakukující holčička a dodala. „Šíleně to smrdí.“ Právě mi došlo, že to zřejmě pro ně není poprvé, kdy se něco takového děje. To byl asi i důvod, proč jsem byl jediný, kdo se odvážil přiblížit.