POVÍDKYODKAT

"Beru to!" Prohlásila jsem nahlas v ředitelně, až ten vetchý stařeček nadskočil. No co, když se rozhodnu tak to beru vážně, asi se lekl mého výrazu ve tváři, který hlásal odhodlání, až do roztrhání těla. "Akino víš, že se mi teď právě ulevilo. Jsi dvacátá a doufám už poslední, ale předtím to byli samí kluci, kteří snadno propadli holkám a nechali se oblbnout. Hodně štěstí." Popřál mi ředitel a já mohla konečně vyjít z jeho kanceláře. Zabouchla jsem dveře a tam na mě čekala sekretářka s nějakými věcmi, hned jsem tušila co to je. "Naše nová zástupkyně! Jak já se těšila na tuhle chvíli." Vybreptla a podávala mi křiklavě růžovou šerpu, která hlásala Zástupkyně předsedy tříd. Tak tohle bych si nevzala ani na maškarní. Nesnáším jakoukoliv růžovou řvalo moje podvědomí. Snažila jsem se udržet a nevybuchnout. Křečovitě jsem svírala rty do jakého si úšklebku. "Nemate nějakou jinou?" Podívala jsem se na ní s prosícíma očkama, kterým kromě mamky nikdo neodol...

Dneska je to básnička, zítra během dne přidám povídku škola pro chytráky a pokusim se dopsat jednorázovku jestli se zadaří tak jí přidám hned v neděli či pondělí. Každý má svou polovinu stínu osobnosti, poddává se pak jen nářkům a zlosti, říká se o nich, že to jsou samorosti. Pochybnosti nejsou zrovna dobrou ctností, ale bez stínu mi zbudou jenom holé kosti, kdo se do toho úkolu pustí. Stín je naší součástí, která nás hlídá, ten pocit, že je někdo s námi nás svírá, když není poblíž, zůstává v srdcích díra. Kde je spravedlivá míra, kdo se po nás zase dívá? Srdce mi buší, když není vedle mě, ta polovina co mě zahřeje, ten pocit co se za mě usměje. Je to snad polovina duše co svůj stín hledá, nebo srdce, které za ním spěchá. Stín je mojí temnotou, ochraňuje mě před samotou…..

Hodiny si běží stále dál, prostě nejdou zastavit, už to celé nechápu, času se nelze postavit. Jen se můžu na správné místo dostavit, hodiny běží stálé dál, kolik minut ještě mám, ve smutku si vteřiny odříkám. Čas se prostě v jednu chvíli zastavil, tím mě naprosto odstavil, tím okamžikem si mě podmanil, hodiny běží stále dál. Nikdy ho nezískám, i kdybych chtěl, čas je totiž rebel. Nikoho neposlouchá, představa se mi rozpouští, naděje se k zemi propadá, poslední květ ještě na chvíli zůstává. První okvětní plátek, už mě opouští, další plátek ho sleduje, kam se poděla hrstka naděje, kdo další bude po tobě, čas trpělivosti odpouští přitom se chyb na tikajících hodinách dopouští. Čas je samorost, ale stále ho nemáme dost.

Na fb jste si mohli všimnout, že tato povídka dnes končí pravě jsem ji dopsala :) Rovnou vkladam než na ni zapomenu :D Poslední dobu tady moc nejsem, ale vy taky ne, takže mě to až tak neštve. Budu přidávat dle nálady na psaní už sem chodi jen pár lidi a ty si jistě rádi počkají. Brzo vložím jednorázovku :) Teď už zbrusu nový, ale poslední díl svitků je delší než předešlé :) ... "Jinku já ti nechci ublížit." Místo toho, aby se zastavil po mě máchnul mečem. Nestihnul jsem včas vytáhnout meč z pochvy, takže jsem uskočil. Rána mě minula jen tak tak a Jinkovo ostří se zařízlo do rámu dveří, ve kterých jsem ještě před chvíli stál. Bylo zbytečné plýtvat na něj slova, když stejně neposlouchal. Tasil jsem svou novou zbraň a snažil se s ní zžít jako by byla mou součástí. Na trénink s ní nebyl čas. Musel jsem jí ovládnout během těžkého boje. Pevně jsem ji sevřel a máchl proti Jinkovi, přesně tak jak mě to učil Kakashi. Byla tak těžká nebylo vůbec snadné udržet směr. Co je to s ní pomys...

To jsem tu dlouho nebyla, že a vidím, že mě ani nikdo nescháněl :D Já to pořád říkám, že blog stojí za houby a mé psaní je ještě horší :D Trvalo to, ale tuhle nadhazuji zbrusu nový díl :) Zlehka jsem zaťukala a čekala na vyzvání, že mohu vstoupit, kdybych měla jít někam jinám tak zabuším a nebo rovnou vykopnu dveře, jak mě to učil dědeček, ale že to byl první den tak jsem se ještě chovala slušně. Za chvíli se ozvalo zavolání. "Pojďte dál." Na nic jiného jsem nečekala a vzala za kliku. Než jsem se stihla rozkoukat tak se mě sekretářka ředitele zeptala. "Tak copak potřebujete mladá dámo?" Byla opravdu milá a to jsem si myslela co to bude za hroznou školu. " Dobrý den jmenuji se Hanazovo Akina a jsem nová studentka." Sekretářka se podívala do nějakých papírů a jen pokývala hlavou na znamení, že vše souhlasí a pokynutí rukou mě vyzvala, že mohu vstoupit přímo do kanceláře ředitele školy. Čekala jsem nějaké doupě s mučírnou a nebo za stolem šílence, ale to jsem...